Nová generace dětí

V úvodu své nové knihy Vývojová a vztahová terapie dětí píšete, že se zdá, že děti dnes mohou mít více diagnóz. Čím by to mohlo být?
Měl jsem na mysli to, že koncept psychiatrie podle mě těm dětem nevyhovuje. Z toho důvodu, že se jim z principu dávají diagnózy, a ty se často, bohužel, přenášejí do dospělosti. Ty diagnózy nejsou etiologické, ale deskriptivní. A třeba dospívající se podle toho pak začnou doopravdy chovat. Přitom většina jejich prožívání a chování je způsobena stresem. Nemají ve skutečnosti třeba poruchu pozornosti ani bipolární afektivní poruchu. Což ani nemohou mít, protože jejich osobnost ještě zdaleka není hotová. Ale mají posttraumatickou stresovou poruchu, která se velmi málo diagnostikuje. Proto si myslím, že daný systém psychiatrie léčí hlavně symptomaticky. Já terapii dělám z pohledu prožívání a emocí dítěte. Je to kauzální přístup, který nepotřebuje diagnózu. Nikdo dětem ani rodičům nevysvětlí, že diagnóza je něco, co s nimi bude do konce života. Že je to nějaká nálepka. A proto říkám, že není málo dětských psychiatrů, ale velký nedostatek dětských psychoterapeutů. Což byl jeden z důvodů, proč jsem tu knihu napsal.

Ta nálepka pak může působit jako sebenaplňující se proroctví?

Přesně tak. Já nechápu, co se děje v procesu americké psychiatrické klasifikace nemocí. A bohužel se to přeneslo i do klasifikace evropské. Chybí mi tam kategorie, které by mi dávaly smysl. Třeba vývojové trauma. Děti v jistých podmínkách zažívají toxický stres po narození a mají všechny příznaky, které jsou potom označené jako poruchy chování, afektivity, soustředění nebo učení. Tyto děti opravdu mohou mít vývojové trauma, které vzniká ve vztahu s rodiči. Jenže to v té oficiální klasifikaci není, i když bylo prokázáno, že to je relevantní diagnóza. Tak pokud už chceme dávat diagnózy, dával bych takové, které mají smysl. Proč dělat diagnózu jenom pro diagnózu? Každý si pod tím představuje něco jiného, a přitom je to jenom slovo, nic víc.

Myslíte si, že není nutné za každých okolností člověku přiřadit diagnózu?

To by znamenalo, že půlka všech dětí je psychicky nemocná. To, že údajně pětina dospělé populace ve Velké Británii bere antidepresiva, nemůže podle mě znamenat, že všichni trpí klinickou depresí. Myslím si, že nadužívání diagnóz, které je částečně motivováno užíváním a prodejem léků, ubližuje, protože ti lidé potom nezvládají emoce tak, jak by sami měli. Nedokážou je regulovat bez léků. Oni se s tím identifikují, takže když má dítě takzvanou úzkostnou poruchu, rodič si řekne: „Je prostě nemocné, potřebuje prášek.“ Neřeší se příčina toho, proč tu úzkost má. A o tom je ta terapie.

Vnímáte nějaký výrazný negativní nebo pozitivní vliv všudypřítomných sociálních sítí, moderních technologií a videoher na děti?

Podle některých historiků a filozofů je internet a počítač dalším evolučním mezníkem ve vývoji mozku. Takhle ty děti vnímám. Počítačový svět je realita, která se propojuje s mozkem. My se potřebujeme naučit, jak s tím pracovat. A první věc je, že se to budeme učit od dětí, protože ony v tom mají obrovský náskok. Dospělý člověk s tím nemá zkušenost, takže jim v tom buď brání, nebo jim nedává žádné hranice. A pak se děti stávají závislými na nekonečných podnětech a jsou úzkostné, protože informací je tam milion. Nedovedou si vybrat a jsou ochuzeny o reálné sociální vztahy. Naším úkolem by nemělo být proklínat internet nebo sociální sítě, ale porozumět jim. Učit se od dětí a pomoci jim dostat to pod kontrolu.

Co může takový nejistý rodič udělat, aby reálný svět s tím internetovým vyvážil?
Měl bych svoje dítě mít natolik rád, že si k tomu sednu a férově zkusím nejdřív porozumět tomu, co to dítě konzumuje. A pak mu můžu pomoct vyselektovat ty věci, které si myslím, že jsou pro něj pozitivní. Můžu se nechat dítětem poučit, což mu zvedne sebevědomí, a zároveň mu můžu poskytnout nějaké hranice, protože čím je mozek mladší, tím hůř si hranice stanovuje. Takže když vidím, že moje dítě už je neklidné, nemůže spát, je přehlceno podněty, tak to budu regulovat tím, že mu budu partnerem a neodsoudím to.

Pokud je dítě vystaveno nevhodnému obsahu, může se stát, že nevnímá, že to, na co se dívá, je špatně?

Samozřejmě že to nevnímá. Děti se podle Freuda chovají hlavně podle principu slasti a méně podle principu reality. Takže když zavedete dítě do cukrárny, dokud se nepřejí, bude prostě jíst. Podobné je to s internetem. Myslím si, že počítačové hry nezpůsobují agresivitu, spíš ty děti mohou být vystaveny určitým obrázkům, které je šokují a mohou jimi otřást. Představte si osmileté nevinné děvčátko, které neví, jak to ve světě funguje, a narazí na pornografii. Ona o tom potřebuje s někým mluvit. A jestli má pocit, že za to bude potrestaná, že se maminka bude zlobit, tak se s tím nesvěří. Pak si bude chudák ve fantazii představovat, že to s ní někdo bude jednou dělat, a může mít vážný problém v sexualitě. Nemluvě o tom, že může být traumatizovaná.

Jestli dovolíte, shrnula bych to. Rodič by tedy měl dítěti poskytnout bezpečné prostředí, aby mu mohlo důvěřovat, aby se mohlo svěřit. Být mu partnerem a snažit se pochopit, jaké informace dítě konzumuje.

Ano, dítě potřebuje růst. Potřebuje se naučit zpracovávat a regulovat stres. Ale potřebuje žít ve vztahu, v jehož rámci může ten stres regulovat bezpečně. Proto vývojová a vztahová terapie. Já mám jednu větu, kterou často říkám, a sice že vztah je důležitější než výchova. Výchova je samozřejmě také důležitá. Ale bez vztahu to dítě samo sebe prožívá jako nějakého podřízeného, objekt, se kterým je manipulováno. Důležité je, že se dítě a rodič mají opravdu rádi, mají o sebe zájem, vzájemně si důvěřují, dítě se může na rodiče třeba zlobit nebo ho neposlechnout. A když to tak není, myslím si, že vychováváme slušně se chovající „psychopaty“. Nemají stres zažitý v rámci láskyplného vztahu, v němž by se cítili hodnotně.

V knize se věnujete i problematice rozvodů. Co s psychikou malého dítěte udělá, když se o něj rozvádějící se rodiče „perou“ a dítě si potom musí jednoho z nich vybrat?
To je další důležitá část mé práce. Myslím si, že spousta těchto dětí je traumatizovaná. Ne rozvodem, ale vzájemnou hostilitou rodičů. To děti poškozuje nejvíce a ukazují to i výzkumy. Nemůžu mít současně rád maminku i tatínka, což je hrozně těžké, protože mám spoustu vzpomínek a zážitků, kde jsme byli spolu. Přirozeně mám vzpomínky dobré na mámu i na tátu a těžko je od sebe budu oddělovat, když jeden musí být špatný a druhý hodný. Ale přesně to se stane, já je od sebe oddělím a rozštěpím tak svoji vnitřní realitu. Ve fantazii budu buď s dobrou mámou, se špatným otcem, nebo naopak. Ale nebudu komplexní osobnost. A teď si představte, jakou můžete mít úzkost z toho, že jdete k tomu nenáviděnému, zlému rodiči. Jenže ono se to zase přepne, protože ten rodič nenávidí toho prvního rodiče, a vy si tu osobnost takhle rozštěpíte a ona potom bude něco, čemu se říká fragmentované self. Budete mnohem méně psychicky odolná a nebudete vědět, co v životě chcete. Nebudete vlastně vědět, co cítíte. V podstatě podle Winnicotta budete mít takzvané falešné self – budete právě to, co se od vás očekává. A budete to mít, bohužel, nejenom ve vztazích s rodiči, ale i v jiných vztazích. Když budete mít partnera nebo partnerku, tak si ho budete muset štěpit. Budete žít v tomto rozděleném světě.

Řekněme, že dospívající si ublíží nebo se svěří rodičům s tím, že ho trápí sebevražedné myšlenky, ale rodiče ho odbydou s tím, že ho to zase přejde nebo že chtěl jen upoutat pozornost. Jak ho to ovlivní?
Rodiče to často říkají proto, že si nedokážou připustit, že dítě to myslí vážně – to by pro ně znamenalo, že selhali. Spousta rodičů si sebeúctu odvíjí od toho, že jejich děti jsou úspěšné. Ale když to dospívající dělá kvůli pozornosti, přece to nevylučuje, že ji skutečně potřebuje. Proč ji tedy potřebuje? Třeba se opravdu netěší na budoucnost, myslí si, že je špatný a že ho nic dobrého nečeká, což je v podstatě to, co slyšíme ve zprávách. Já bych nechtěl dneska vyrůstat. Když si zapnu zprávy a je mi čtrnáct, slyším o klimatické změně, válce, nukleární hrozbě. Nevěděl bych, co mám dělat. A potom je tady ještě nebezpečí návykových látek – nejenom kratom, ale třeba i nikotinové sáčky. Nikotin je návykový hodně a skoro okamžitě vám navodí určitý stav. Takže třeba někteří klienti neřeší svoji úzkost nebo to, proč jsou smutní. Vezmou si pytlíček a na hodinu jsou mimo. A už to používají jako svoji standardní výbavu.

Vypadá to, že je trochu trendem současné doby nehledat důvod, proč problém vznikl, ale spíš řešit, jak se co nejrychleji zbavit symptomů. 
Někteří současní psychoanalytičtí autoři říkají, že žijeme v orálně narcistické době. Dnešní doba je opravdu velmi konzumní. Konzum je o tom, že si potřebu neodložíte a okamžitě ji uspokojíte – něco spotřebujete. A tomu odpovídá i to, že nechceme trpět. Smutek hned považujeme za patologii. Přitom spousta mých klientů by smutná být měla, protože jejich situace smutná je. Když se dítěti složitě rozvádějí rodiče a hádají se, bylo by přece nepřirozené, kdyby dítě nebylo smutné.

V našem rozhovoru padla slova o nefunkčních vztazích, nárůstu počtu diagnóz u dětí, sebeubližování... Co bychom tedy jako společnost mohli dělat, abychom tuto situaci změnili?

Praktické je víc přemýšlet o dětech. Nebát se vydržet s nimi úzkost nebo smutek. Nemyslet si, že se to musí hned odstranit a že to je nějaká patologie. Snažit se nepodceňovat emoce, které zažívají. Čím jsou děti menší, tím jsou emoce intenzivnější a tím méně jim rozumíme. Zjišťovat, jak se děti cítí, mluvit s nimi o tom. Vždyť vlastně to je psychoterapie – taková domácí. A ano, děti by měly překonávat překážky, ale to, co je překážkou pro jednoho, může být traumatem pro jiného. To nejlépe zjistím, když s ním mám dobrý bezpečný vztah, v rámci kterého jsme autentičtí. Já se autenticky zajímám nejenom o to, co dítě dělá, ale co u toho cítí. A co si myslí. Musím předpokládat, že děti vždycky něco cítí a vždycky, i když o tom třeba neví, si něco myslí.

S Petrem Pöthem hovořila Valerie Anna Volosová.

Peter Pöthe 

je dětský psychoterapeut a psychiatr. Pořádá výcviky dětské psychoterapie, přednáší a je autorem několika knih, včetně té poslední – Vývojové a vztahové terapie dětí. Pomáhá také traumatizovaným dětem a rodičům v uprchlických táborech a podílí se na tvorbě zákonů na ochranu dětí.

Repro: Archiv Petra Pöetheho