Jsou škatulky užitečné?

Psycholožka PAVLA KOUCKÁ se s námi podělila o svou profesní zkušenost. V čem spatřuje přínos vývojového konceptu Erika H. Eriksona, jak si hledala cestu k teoriím Sigmunda Freuda a proč si myslí, že vývojové modely by neměly psychologa příliš svazovat?

Každý se vyvíjí svým jedinečným způsobem a zároveň všichni procházíme týmiž vývojovými etapami, prožíváme stejné vývojové krize. Všichni se narodíme, poznáváme svět i sebe, učíme se vztahům, pohlavně dospíváme… Modely psychického vývoje jsou proto nutně zobecňující a zjednodušující. Přesto však mají svůj význam. Někdy totiž dovedou velice elegantně nastínit a vysvětlit, co se v jedinci děje.

A právě z tohoto důvodu po nich občas sáhnu, použiji termíny, jež v kostce zahrnují to, co by jinak člověk dlouze popisoval. Dělám to ovšem s vědomím, že jde o podobenství, jež je v něčem výstižné a v něčem ne.


Moje cesta k Freudovi

K některým koncepcím jsem si dlouho hledala cestu. Třeba Freudova stadia psychosexuálního vývoje mě svým dogmatismem až rozčilovala. Celé stadium anální, kdy má být hlavní slastí vyprazdňování střev – „co to je za blbost“, kroutila jsem hlavou. A pak stadium oidipské: cožpak lze prohlásit, že všichni předškolní chlapečci sexuálně milují svou maminku, chtějí zabít tatínka a nahradit jej? A holčičky analogicky touží nahradit maminku? Připadalo mi to „na hlavu“. Po řadě let jsem Freudovu představu přijala a občas ji i používám, neboť přiléhavě vysvětluje určité chování, například rivalitu malých chlapců vůči otcům či svádivé chování holčiček k tatínkům, které si tyto dívenky leckdy dovedou doslova omotat kolem prstíku. Když přemýšlím nad tím, co mi pomohlo Freudovu koncepci akceptovat, docházím ke dvěma zásadním bodům.

Zaprvé pro mě byla důležitá změna chápání z doslovného na obrazné. Například když vnímám zmíněné psychoanalytické tvrzení, že chlapec v oidipském stadiu vývoje chce svého otce zabít, obrazně zjišťuji, že to na vysvětlení určitého typu chování malých chlapců docela sedí. Nebo v situaci hravého zápasu je výraz „zabiju tě“ poměrně hojný, není přitom míněn vážně, ale symbolicky. Ve skutečnosti se ti lidé mají rádi a nic takového by si nepřáli. Ostatně když se chlapců zeptáte na nejoblíbenější parťáky do hravých pranic, jmenují tytéž hochy, o kterých se zmíní, když je požádáte, aby uvedli své nejlepší kamarády.

Placená zóna