Oidipus reloaded

Psychoanalýza vytvořila celou řadu teorií a konceptů intrapsychického, psychosexuálního i vztahového vývoje člověka. Téměř všechny si dodnes uchovaly relativní platnost nebo inspirativní hodnotu, včetně notoricky známého, ale málo pochopeného Freudova modelu orální, anální, falické a genitální fáze psychosexuality. Snad nejdůležitějším pojmem však zůstává Oidipův komplex, který se vyznačuje velkou mnohotvárností a zahrnuje složitou síť biologických, sociálních, subjektivních motivací a vývojových trendů. Nabídnu zde jen několik méně obvyklých pohledů s přáním ukázat aktuálnost „Oidipa“ v každém z nás. 

Rovnocenní partneři

Psychoanalytik Thomas Ogden ve své poslední knize Coming to Life in the Consulting Room (Ožíváme u psychoanalytika) uvádí malou ukázku z klinické práce s pacientem, který se zdráhá otevřeně mluvit o tom, co mu zrovna jde hlavou, protože ho paralyzuje úzkost. Ogden se pokouší pacienta z této slepé uličky vyvést a říká mu: „Zdá se mi, že věříte, že v jednu chvíli si tady může jenom jeden z nás troufnout chovat se jako dospělý chlap. Kdybychom to udělali oba naráz, možná byste se bál, že se spolu začneme prát na život a na smrt.“ Ogden tvrdí, že když se taková interpretace pacientovi nabídne citlivě a v pravý čas, nevyvolá sice hluboký vhled, zato se pacientovi uleví a on uvěří tomu, že přece jen může mluvit, o čem je mu libo, a nemusí se bát následků. Odváží se hovořit s analytikem jako rovnocenný partner.

Někteří dospělí lidé se potýkají s obavami chovat se ke svým rodičům, nadřízeným nebo autoritám rovnocenně a někdy zůstávají zamlklými, vyhýbavými nespokojenci, jindy služebnými pomocníky nebo kopiemi svých rodičů. Ale mohou se z nich stát také věční nepřátelé a buřiči, obrazoborci a ničitelé model, zaměstnaní snahou vydobýt si v životě stůj co stůj důstojné místo. Freud tento univerzální vývojový problém, opakující se ve všech generacích, adresoval také v pojmu Oidipova komplexu. S jeho pestrými projevy se setkáváme nejen v psychoanalýze, ale šířeji i v rodinách a ve společenských organizacích, kde bývá málo prostoru k rovnocenným vztahům a k přirozenému předávání „žezla“ mezi generacemi rodičů a potomků. Ogden jako moudrý psychoanalytik (i otec) otevírá svému pacientovi (synovi) zatím nevyzkoušenou doménu vzájemné zkušenosti, ve které nedochází k zápasu kdo s koho. Je pravděpodobné, že pacient takovými zápasy v minulosti procházel a zvládal je s nezahojenými šrámy. Neosvojil si jiné, méně konfrontační scénáře.