Smysl jako existenciální motivace

Viktor Frankl (1905–1997) se ve dvacátých a třicátých letech minulého století setkal s psychoanalýzou Sigmunda Freuda a individuální psychologií Alfreda Adlera. Vymezil se proti jejich redukujícímu pohledu na určující motivační síly, zjednodušeně proti „touze po slasti“ u Freuda a „touze po moci“ u Adlera. Platnost těchto motivů nepopíral, ale uvědomoval si, že nestačí na uspokojující vysvětlení jednání člověka. Postavil se proti psychologismu své doby, udělal obrat v pojetí člověka, uviděl jej nikoli jako pouze seberegulujícího či seberealizujícího se, ale primárně jako snažícího se žít smysluplně. Touhu naplnit život smyslem, specificky lidskou formativní sílu, která se nedá odvodit z jiných motivů, nazval „vůlí ke smyslu“. Z antropologického pohledu pak hovořil o specificky lidské, noetické rovině. V této rovině se člověk může svobodně rozhodovat, co učiní, a to i proti fyzickým a psychickým danostem, a má zde možnost naplňovat život smyslem v odpovědném jednání. Frankl tím rozšířil pojetí psychologie o obsahy, které do té doby byly rozpracovávány především na poli filozofie a teologie. Převedl téma smyslu z abstraktní roviny do zcela konkrétních souvislostí lidského života. Začal tvořit logoterapii – řecké logos znamená smysl – jako metodu zaměřenou na tematiku smyslu života s cílem „přispět k opětovnému polidštění psychoterapie“ (Frankl 1994a).

Jak učinit život smysluplným 

Frankl pojal hledání smyslu jako neustálý proces konkrétních otázek a odpovědí: „Ve století, v němž se zdá, že Desatero přikázání ztratilo pro tolik lidí platnost, musí být člověk učiněn schopným zaslechnout 10 000 přikázání, která jsou obsažena v 10 000 situací, s nimiž jej jeho život konfrontuje.“ (Frankl 1994b) Základní franklovská otázka po smyslu tedy zní: „Co nyní očekává život ode mě, v této situaci?“ anebo řečeno jako výzva: „Kdo jiný, když ne já, a kdy jindy, když ne teď?“ 

Z výše uvedeného vyplývá, že k nalezení smyslu je třeba být aktivní – odpovědět na jedinečnou a neopakovatelnou výzvu v situaci, tedy najít a realizovat nejlepší možnou hodnotu. Frankl předpokládá, že jedinec má cit pro to, co je v dané situaci nejlepší, správné, hodnotné. Dokonce mluví o orgánu smyslu – svědomí. Svědomí intuitivně zajišťuje spojení člověka s transcendentnem (hodnotami, smyslem) a dává člověku nabídku, co je správné v dané situaci udělat. Nic mu ale nezakazuje, nepřikazuje ani ho nijak netrestá, nechává ho svobodným. Člověk má nakonec i svobodu se rozhodnout proti svému svědomí. Pokud však nerealizuje hodnoty a nežije svůj potenciál, přichází pocit existenciálního dluhu vůči hodnotám, které byly rozpoznány, ale nebyly uskutečněny. Člověk se stále nachází v napětí mezi tím, co je – situace –, a tím, co má být – svědomím uchopenou výzvou situace. Toto napětí jej nutí být vědomým, rozhodným a odpovědným za své činy. Smysl je v situaci, člověk sám si ho nemůže vymyslet ani vynutit.

Smysl je vázán nejen situačně, nýbrž i osobně. Mění se od člověka k člověku. Proto neexistuje smysl společný všem lidem, absolutně nejlepší možnost situace, nýbrž jen zcela konkrétní a neopakovatelný smysl pro konkrétního člověka. Přitom je smysl vázán i časově – člověk nese v každém okamžiku odpovědnost za to, co učiní v okamžiku příštím – a neví, kdy z tohoto světa odejde. Vědomí konečnosti vlastního bytí jej nutí k odpovědnosti za vlastní rozhodnutí. Není jedno, kdy bude jednat, musí dobře využít svůj čas a příležitosti.