Myslet na smrt, abychom lépe žili

Podle průzkumů veřejného mínění si 80 procent lidí u nás přeje zemřít doma, ale většina umírá v nemocnici, případně v léčebně dlouhodobě nemocných. Proč tomu tak je?

Já si nemůžu odpustit tahle čísla trochu nabourat. To je statistika, ale je potřeba si říct, jak ty průzkumy fungují. Někdo vám zavolá a zeptá se, kde byste si přála umírat, pokud byste si mohla vybrat. Většina lidí řekne doma. Ale lidé, kteří už jsou reálně nemocní, často uvažují jinak. Já bych rád byl doma, napadne je, ale co moje žena, je jí 70, má berle, nechci pro ni být přítěží, moje děti mají své hypotéky. Někdo jiný má zas jiné důvody, proč to pro něj nakonec zas tak důležité není. Co je ale důležité pro všechny, je dostat dobrou péči. Nemít bolesti a strávit čas, který lidem zbývá, tak, jak by si přáli. Ty průzkumy jsou určitě pravdivé, většina lidí takhle odpoví a myslím, že nám to v Česku velmi pomohlo třeba pro podporu mobilních hospiců a sítě služeb, které lidem tohle přání splní. 

Zároveň ale neznám civilizovanou zemi, kde by 80 procent lidí umíralo doma, i když jsou průzkumy preferencí podobné. V Rakousku nebo Německu umírá v péči domácích hospiců kolem 10 procent lidí. U nás je to kolem 2 procent. Ta romantická představa z pozdního středověku, jak má být smrt přítomná v našich rodinách, se neděje a dít už asi nebude, pokud se nestane něco dramatického. Realita je taková, že se v závěru života musíme smířit s péčí poskytovanou v zařízeních. Pojďme se tedy spíše bavit o tom, jak mají taková zařízení vypadat. Je krásné vidět rodiny, které se dokážou o svého blízkého postarat. Ale myslím, že už jsme zase o krok dál. A že je dobré dát veřejnosti signál, že není selhání, když si lidé nevezmou maminku domů. Starat se o umírajícího je těžká práce, i když má člověk podporu mobilního hospicu nebo třeba praktického lékaře. Může to být nádherná zkušenost, na kterou bude rodina vzpomínat po zbytek života. Ale pokud bychom tohle považovali za jediné správné, budeme jako společnost velmi frustrovaní. Důležité je hledat takové cesty, aby všichni měli v závěru života dobrou péči, třeba i v nemocnicích a domovech pro seniory. Pokud by otázka zněla, proč se to dneska nedaří lidem, kteří by to chtěli, je to určitě o dostupnosti paliativní péče. Ale situace se postupně zlepšuje, za posledních tři až pět let se toho stalo opravdu hodně.

Paliativní péče má mnoho úrovní. Co všechno obnáší? 

Je to péče o lidi, kteří mají nevyléčitelné nebo život ohrožující onemocnění a o jejich rodiny, to je důležité zmínit. V poslední době přibývá hospicových týmů, začínají vznikat oddělení paliativní péče v nemocnicích. Zároveň ale specialistů nikdy nebude tolik, aby se postarali o všechny lidi v závěru života. V Česku umírá ročně zhruba 110 000 lidí. V péči hospiců a paliativních týmů umírá přibližně desetina, to je velkorysý odhad. Navýšit kapacitu desetinásobně je z hlediska dostupnosti personálu nereálné. Není to tak ani jinde ve světě a není to ani naším cílem. Cílem je, aby se i „normální“ doktor nebo sestřička uměli postarat o pacienta, který umírá, a o jeho rodinu. A aby mohli kontaktovat specialistu ve chvíli, kdy si nebudou vědět rady. Proto usilujeme o to, aby bylo více specialistů, ale zároveň pracujeme i s lékaři jiných specializací a pomáháme jim s tím, jak se postarat o pacienty v závěru života. Mohou zastat velkou část této práce. 

Co se týče obsahu, paliativní péče je multidisciplinární obor. Když už víme, že člověk má omezenou životní vyhlídku, je pro nás klíčová takzvaná kvalita života. S odpovědí na otázku, jak prožít ten omezený čas co nejlépe, může pomoci lékař, sociální pracovník nebo třeba dobrovolník, který si s pacientem bude povídat dvě hodiny na zahradě. Dobrý paliativní tým má lékaře, sestru, psychologa, sociálního pracovníka a kaplana, to je pět základních profesí. A mezi jednotlivými profesemi existuje velká míra respektu, to je taky jeden z důvodů, proč lidé rádi pracují v paliativní péči. Někdy lékař vidí psychologická témata lépe než já jako psycholog. A já si naopak někdy mohu všimnout fyzického diskomfortu pacienta. Paliativní týmy řeší bolest, dušnost, různé fyzické symptomy, takže medicínská stránka věci je velmi důležitá. Sestřičky zařizují ošetřovatelskou péči a zároveň jsou velkou podporou pro nemocného a jeho rodinu, většinou mají více času než lékař a dokážou velmi dobře vstoupit do pacientova příběhu. Často se pacienta fyzicky dotýkají a ten kontakt bourá bariéry. Sociální pracovníci pomáhají pečujícím řešit, na jaké dávky mají nárok, protože spousta lidí netuší, že existuje příspěvek na péči. Pomáhají vyřizovat pomůcky a služby, které nemocný může využít. A pak jsme tam my, psychologové a kaplani, abychom pomáhali s psychologickými, existenciálními a spirituálními tématy. Snažíme se, aby lidé porozuměli situaci, ve které jsou, a aby si dokázali říct, jak by si přáli strávit čas, který jim zbývá. To s sebou často nese hodně těžkých uvědomění. Mnohdy se to týká vztahů v rodině nebo majetkových nesrovnalostí. My se snažíme vytvořit prostor, kde si lidé mohou o všem v klidu popovídat.