Poradenství pro pozůstalé

Smrt blízkého člověka vždy přináší mnoho otázek. Proč se to stalo mně? Proč zrovna on? Dokážu žít dál? Truchlící se topí ve svém zoufalství a rodina a přátelé ho mnohdy neumějí utěšit. Přirozené zdroje pomoci pozůstalým selhávají – pohřby se nekonají nebo jsou zcela neosobní, umírání bylo odsunuto do nemocnic a lidé s přítomností smrti nemají zkušenost. Smrt milovaného je pak naprosto šokující. Pozůstalí ale pomoc většinou potřebují. Pokud jim nemohou a nedokážou podat ruku jejich nejbližší, je třeba vyhledat podporu odborníků. 

Když rodina nepomůže

Hlavním zdrojem pomoci pozůstalým by měli být především jejich nejbližší – rodina, příbuzní, přátelé, známí. Jenomže, jak uvádí Naděžda Špatenková, i ostatní členové rodiny mohou být zasaženi zármutkem a mohou truchlit. Smrt také významným způsobem zasahuje do struktury i fungování rodinného systému a ten může být truchlením natolik narušen, že se stává dysfunkčním. Úmrtí člena rodiny nejenže vyvolává úplně nové, specifické problémy, ale může též znovu otevřít dříve existující a doposud nevyřešené potíže nebo vyhrotit ty stávající. V takovém případě nemůže být rodina zdrojem účinné pomoci, protože pomoc potřebuje sama.

Těsně po smrti někoho blízkého je zcela normální cítit hluboký žal. Když je ale pozůstalý velmi smutný a stále pláče i po roce, není schopen začít plnohodnotně žít a žal ho omezuje v každodenním životě, může to znamenat, že se se situací sám vyrovnat nedokáže. Pokud ho pořád napadají myšlenky spojené se zemřelým člověkem, chybí mu radost ze života a rodina jde stranou, protože pozůstalý se pořád zabývá svými pocity, je dobré vyhledat terapeutickou pomoc. 

Pozůstalí ale nepatří mezi běžné klienty psychoterapeutických služeb, ne každý terapeut s pozůstalými a truchlícími dokáže pracovat. „Jedním z důvodů je citlivost problematiky umírání a smrti. Smrt děsí. Připomíná všem jejich bezmocnost, neschopnost čelit konečnosti a bojovat s ní, ale také vlastní pomíjivost. Kromě toho je každé setkání s někým, koho zasáhla smrt blízkého, bolestivou konfrontací s možností, že by se to mohlo stát také nám. Dalším důvodem může být i nedostatečná zkušenost s tím, jak pracovat s truchlením a truchlícími lidmi,“ připomíná Naděžda Špatenková. 

„Pozůstalí nemají potřebu řešit celý svůj život, ale chtějí se zaměřit právě na úmrtí blízkého. Vyžadují specifický přístup, potřebují povzbudit, aby se mohli znovu radovat. Měli by uvěřit tomu, že obnovená radost není zrada vůči zemřelému blízkému – neznamená to, že na něj nebo na ni zapomínají, že ho nebo ji nemilovali,“ říká Marta Linková, psychoterapeutka Domácího hospice Nablízku, který doprovází umírající ve východní části Středočeského kraje. Hospic od prosince nabízí také poradnu pro pozůstalé z řad veřejnosti. „Téma tak nějak přirozeně spadá pod hospicová témata, takže je logické otevřít v rámci služeb domácího hospice také poradnu pro pozůstalé. Pokud se jedná o naše klienty, tedy příbuzné někoho, koho jsme doprovázeli na sklonku života, samozřejmě s nimi po smrti jejich blízkého ihned neukončíme spolupráci – je-li to potřeba, pomáháme dále. Ale obraceli se na nás i pozůstalí, kteří předtím služby hospice nevyužili, ale dlouhodobě si se svou situací neuměli poradit,“ vysvětluje Marta Linková. 

Klienti poradny pro pozůstalé

Mezi klienty, kteří využívají psychoterapeutických služeb poradny pro pozůstalé, často patří vdovy, kterým zemřel dlouhodobý partner. „Potřebují najít nový smysl a způsob života, naději do dalších let. Je v pořádku zařídit si to tak, aby ještě mohly plnohodnotně žít. Snažím se je povzbudit k tomu, aby žít chtěly a aby chtěly být třeba i prospěšné lidem a světu kolem,“ popisuje terapeutka. 

Ne vždy ale vdovy prožily se svým partnerem šťastné manželství. „Zažily i hodně špatné věci a mají potřebu to s někým probrat, říct otevřeně, v čem byl manžel ubližující, zraňující, chtějí oplakat smrt v kontextu toho, že už není šance na nápravu. Potřebují si rovněž uvědomit, že o hodně přišly, když ve strádajícím manželství žily tolik let, a přitom mezi partnery chyběla blízkost,“ líčí Marta Linková. 

Další skupinu tvoří dospělé děti, které neměly dobrý vztah se zemřelým rodičem. Jejich vztah byl komplikovaný, a složitý byl tedy i odchod rodiče – zůstalo něco nedopovězeného, v dospělém dítěti uvázl nějaký těžký prožitek, s nímž se neumějí vypořádat. „Pozůstalý potomek může mít pocity viny, že cítí zlost vůči mrtvé matce či otci,“ říká Marta Linková. Snaží se ji potlačit, protože má pocit, že by se neměl zlobit na někoho, kdo už zemřel. Je potřeba to nějak rozkrýt, pomoct mu uvědomit si, že je v pořádku, že se zlobí na tátu, který nebyl tak docela dobrým rodičem. Zároveň ten člověk cítí smutek z toho, že jejich vztah už nemá šanci, že je to uzavřené.