Řekni to tancem

MARTINA VÁVROVÁ se věnuje tanečně-pohybové terapii, jejímž prostřednictvím vede klienty k sebepoznání. Základními principy této psychoterapeutické metody jsou kreativita, bytí s druhým člověkem, přijetí, naslouchání, pohyb a hra.

Působila jste mimo jiné jako sociální pracovnice, asistentka pedagoga, lektorka a koordinátorka primární prevence. Co vás přivedlo k taneční terapii?

Vždycky jsem měla tanec ráda a zajímala jsem se o kreativní terapie, ale vystudovala jsem sociální a humanitární práci. Na roční stáži v Kosovu při agentuře OSN jsem si přála pracovat s lidmi, ale neuměla jsem albánsky ani srbsky. Tak jsem pro neziskovku začala učit angličtinu a tančit s dětmi. Tanec jsem předtím nikdy neučila, a tak jsem jeho svět a vedení skupin objevovala spolu s nimi. Viděla jsem, co to pro děti znamená – sice jsme nemluvili společným jazykem, ale v pohybu jsme se dorozuměli. Rozhodla jsem se, že půjdu do výcviku. Teprve v něm mi došlo, jakou hloubku taneční terapie nabízí.


Měla jste před výcvikem nějakou zkušenost s psychoterapií?

Ne, jen se sociální prací. Ani jsem nebyla „vrba“, i když mě vždycky zajímalo, jak se lidi kolem mě mají a jak s nimi správně komunikovat. Měla jsem intenzivní vnímání a prožívání, asi bych se našla někde na škále vysoké citlivosti. Jen jednou jsem byla na sezení s psycholožkou, když přede mnou stálo velké rozhodnutí. Zažila jsem, jakou moc lidský kontakt má. 


Podle čeho jste výcvik vybírala?

Z možných výcviků v Česku, USA a Velké Británii jsem se rozhodla pro ten anglický. Hlásila jsem se na dvě školy. Na jedné vadilo, že ještě nemám ukončené magisterské studium, což byla podmínka. Na Goldsmiths v Londýně to nevěděli, a tak mě přijali. Chybělo mi jen dopsat diplomovou práci, to jsem zvládla o prázdninách po prvním roce výcviku. 


Můžete prozradit, co všechno jste při něm zažila?

Získala jsem nový pohled na svět a hodně poznala samu sebe. Nadchlo mě propojení toho, co se děje v těle, v myšlenkách a v pocitech. Kromě teoretické výuky je výcvik výrazně sebezkušenostní. Vraceli jsme se pomocí pohybů třeba do prožitků z dětství. Přišla jsem si jako doma a uvědomila jsem si, že to je to, co chci! Velmi brzy jsme začali pracovat s klienty, což bylo opravdu intenzivní – první rok s dětmi a druhý rok s dospělými s psychiatrickou diagnózou.


Takové rozpětí klientely musí být náročné. Má každá skupina svá specifika, nebo můžete improvizovat?

Práce s dětmi a dospělými je hodně odlišná, ale i každý klient, ať už velký, či malý, je jiný. Některé děti ještě nemusejí mít vybudované obranné mechanismy a do tvořivého procesu jdou hravě. S dospělými se tam často dostáváme velkou oklikou. Můžu jim nabízet různé kreativní techniky, ale následuju směr, který si vyberou. Někdy se nepohybujeme, jen spolu mluvíme. Především o těle a o tom, co se v něm děje. Vždy vnímám člověka a jeho potřeby. Neumisťuju ho do žádné škatulky, prostě následuju kanál, který využívá, a jeho interakce s okolím. Někdy stačí jen sledovat prsty, co se s nimi děje, i to může klienta vtáhnout do komunikace s jeho pocity. 

S dětmi pracuju v centru pro lidi ohrožené domácím násilím Acorus a v soukromé praxi se jako tanečně-pohybová terapeutka věnuju dětem i dospělým. V centru máme hernu, místnost, kde jsou míče, trubky, boxovací pytel… Každé dítě se projevuje jinak. Jsou často traumatizované tím, co se dělo doma, a my jim poskytujeme bezpečné prostředí, kde si můžou ujasnit, co potřebují.

Děti někdy vůbec nemluví, ale hodně emocí zažívají a projevují ve hře. Některé jsou divoké, prudké a zkoušejí překračovat hranice, nebo se mnou naopak objevují způsob, jak být spontánní a kreativní, zjišťují, že se nemusejí držet stranou a ohlížet se jen na potřeby ostatních.

Placená zóna

Související články