Když tančím, svět je v pořádku

Tanec je lék. Naši předci jím uctívali božstva, zajišťovali si úspěch v lovu nebo boji, podporovali hojnost úrody na poli. Zároveň byl součástí veškerých důležitých iniciačních rituálů. V průběhu času jsme pro něj vyhradili spíš jen divadelní jeviště, stejně jako jsme výtvarná díla pověsili na zdi galerií a hudbu jsme přesunuli do koncertních síní. Přitom jsou to fenomény, které k nám neodmyslitelně patří a jsou tu pro každého z nás.

Umění jako terapie

To, že má umění léčebnou moc, nám připomínají umělecké terapie. Arteterapie, dramaterapie, muzikoterapie a tanečně-pohybová terapie jsou nyní svébytné a rozvíjející se obory, které využívají daný umělecký projev jako terapeutický prostředek. Ráda bych se zde podělila o osobní zkušenost – na vlastní kůži jsem totiž léčivou sílu tance zažila. 

Když jsem se narodila, vypadalo to, že je vše v pořádku. Že budu zdravé a dobře se vyvíjející dítě. Po nějaké chvíli jsem však přestala prospívat. Byla jsem stále velmi malinká, a když jsem pak několik dní proležela ve vysokých horečkách (to mi byly asi tři roky), přidal se první větší zdravotní zádrhel. Začaly mi natékat klouby. A tehdy odstartovalo běhání po doktorech a horlivě se řešilo, co je vlastně špatně. 

Výsledky na sebe nenechaly dlouho čekat. Mezi diagnózami se objevila juvenilní idiopatická artritida. To je zánětlivé kloubní onemocnění, při němž dochází k velkému otoku kloubů (kolena, lokty, prsty), čímž se snižuje i jejich funkce. U mě navíc došlo k tomu, že jsem kvůli artritidě měla chvíli kratší jednu nohu. Za mým malým vzrůstem stál Turnerův syndrom, genetická porucha, která vzniká při oplodnění, případně při jednom z prvních buněčných dělení. Je několik variant a jednou z nich je mozaika, kterou mám já. Jde v podstatě – dá-li se to tak říct – o „nejlehčí formu“. Co to s sebou podle definicí nese? Známky viditelné na těle (například takzvaná kožní řasa na krku), vrozené vady srdce, zvláštně rostlé nehty, nízko vyrůstající vlasy a obecně problém s růstem (dívky bývají o sedmnáct centimetrů menší, než je průměr). Přidávají se ale i další projevy, jako třeba neplodnost. A nakonec zažívací problémy a pošramocená imunita – tady padl poslední diagnostický verdikt – celiakie. Autoimunitní onemocnění, při němž střevo není schopné zpracovávat lepek. Aby toho nebylo málo, začaly mě sužovat i psychické potíže. Z věčného běhání po doktorech přišly úzkosti a s nimi spojené tiky v obličeji. Neustále jsem žila ve strachu, že budu ještě víc nemocná, že všechno bude ještě horší. K tomu se později připojil rozvod rodičů, který celé situaci moc nepomohl. Zkrátka, začátek mého života byl všelijaký. Ale i přes všechny nesnáze jsem měla jednoho pomocníka, který tu pro mě byl vždy, když jsem to nejvíc potřebovala. 

Tančím, tedy jsem 

Byl jím tanec. Tancovat jsem chodila od sedmi let. Ale lásku k tanci jsem si vypěstovala už dříve. Maminka mě k němu hodně vedla a já už jsem pak za ní chodila a jen jsem říkala: „Maminko, prosím tě, tanči.“ I když mi bylo nejhůř, postupně mi začalo docházet, že když tančím, je svět najednou v pořádku. Cítím se mnohem lépe „na těle i na duchu“. Jako by veškeré psychické i fyzické problémy zůstaly někde za dveřmi tanečního sálu. Tanec mi zkrátka dělal dobře. Když jsem pak začala zkoumat, jakou cestou se vydat dál, říkala jsem si: „Přece musí existovat něco, co využívá tanec jako lék.“ A tak jsem objevila tanečně-pohybovou terapii. Pak už to šlo v podstatě ráz na ráz. Našla jsem tříletý výcvik a studium tanečně-pohybové terapie na Akademii Alternativa v Olomouci a ihned jsem odeslala přihlášku. Tak se stalo, že jsem strávila tři roky v sebezkušenostním výcviku. V průběhu studia jsem si osvojila techniky a principy, jak tancem a pohybem skutečně pomáhat rozličným skupinám klientů. Vše jsme si přímo vyzkoušeli na sobě v praxi. Navíc jsme poznali techniky dalších uměleckých terapií, jako je arteterapie, muzikoterapie a dramaterapie, a mohli tak sledovat, jak se mohou vzájemně doplňovat.

Když tanec léčí

Díky tříletému studiu jsem konečně pochopila, proč je tanec pro duševní zdraví tak klíčový. 

Dovolím si krátké shrnutí. Při tanci se, stejně jako při každém jiném pohybu, vyplavuje hormon štěstí – endorfin. To už mluví samo za sebe. Tělo zkrátka pohyb potřebuje, protože se k němu zrodilo. A když mu ho nedopřejeme, duše i tělo budou strádat. 

Ale tím to jen začíná. Co umí tanec dál? Zlepšuje funkci plic a srdce, stejně jako pomáhá zlepšit naši jemnou motoriku nebo sílu svalů (o tom vím své, protože mé diagnózy tvrdí, že nikdy nebudu mít dost silné svaly a kosti; co vám budu povídat – jaksi se netrefily). Dále zlepšuje koordinaci, díky čemuž je možné ho využít při rozličných pohybových potížích nebo třeba při práci s klienty s poruchami paměti. S pomocí tance můžeme také pracovat na komunikaci, socializaci a začlenění do společnosti nebo na utužování či budování vztahů. V neposlední řadě tanec snižuje depresivní stavy, a to díky tomu, že při něm dochází ke zvýšení produkce serotoninu, a naopak snížení produkce dopaminu. A to je jen stručný výčet benefitů. Mohla bych pokračovat.  

Tanec je totiž řečí duše. Pomáhá nám vyjádřit myšlenky, pocity a vše ostatní, co bychom těžko dávali do slov. Odhalí i to, co je hluboko skryto. Vše, co se děje uvnitř nás, je poznat na těle a naopak. Tělo nikdy nelže.

Duše a tělo v pohybu

A proč je vše tak propojené? Existují dva druhy pohybu. Pohyb těla a pohyb duše. Pohyb těla je jakýkoli běžný pohyb – když cvičíme, když se jdeme projít nebo se jednoduše zvedáme ze židle. Pohyb duše je všechno to, co se odehrává uvnitř nás. Emoce, pocity, prožitky, myšlenky. A oba pohyby spolu úzce souvisí. Když je stažená duše (třeba v úzkosti), jsou stažené i naše svaly. To je automatická obranná reakce těla, která se nás snaží udržet při životě. Svaly se při stresové situaci stáhnou a tělo se tak připraví na boj s predátorem, jako tomu bylo před dávnými lety. Dnes už nemusíme bojovat ani utíkat. Dnes už nám jsou predátorem běžné denní situace. Reakce však zůstává stejná. A když s napětím nepracujeme, hromadí se a v těle se pak může projevit třeba jako chronická bolest. 

Vhled do historie

A přesně této spojitosti si lidé začali všímat v šedesátých letech dvacátého století, ve chvíli, kdy se začala z tance pomalu vytrácet klasická technika a více se začal klást důraz na osobní projev tanečníka. Tam někde jsou počátky tanečně-pohybové terapie, která se pak rozvíjela dál v rámci Americké asociace tanečně-pohybové terapie a v rámci dalších asociací v Anglii a jinde ve světě. V České republice dnes existuje například Mezinárodní asociace uměleckých terapií (MAUT), což je národní profesní asociace, která sdružuje umělecké terapeuty všech umělecko-terapeutických profesí a zároveň mezi sebe přijímá i studenty, nadšence a zájemce o tyto obory. MAUT rovněž zaštiťuje výzkumy a pořádá vzdělávací akce, jako třeba plánovaný Světový festival uměleckých terapií, který proběhne 26.–28. září 2025 v Praze. 

Důležitou roli hraje i nově vzniklá mezinárodní organizace TEVA Centrum, která v České republice a na Slovensku zaštiťuje krátkodobé vzdělávání v oblasti uměleckých terapií, psychologie, sociální práce, pedagogiky a dalších příbuzných oborů jak pro odborníky, tak pro širokou veřejnost. Nabízí také konkrétní terapeutické služby i volnočasové aktivity. Mezinárodní síť se velmi rychle rozrůstá a během krátké doby pokryje dostupnost služeb ve všech krajích.

Závěrem

Malé přání a sdílení na konec: často se setkávám s tím, že lidé za mnou chodí a říkají: „Neumím tančit, to není pro mě.“ Proto bych celé povídání chtěla uzavřít slovy: tančit umíme všichni. Každý svým originálním způsobem, ale všichni. Jak jsem už zmiňovala na začátku článku, tanec byl v naší kultuře odjakživa a je tu s námi stále. Tak na to nezapomínejme. A tančeme jen tak, pro sebe. Jako by se nikdo nedíval.