Krizová intervence jako základní kámen

Žijeme v době rychlých změn, nejistoty, velkého množství podnětů a neustálého tlaku na výkon. Nároky na psychickou odolnost jsou vysoké. Rezilience se proto stává jednou z nejdůležitějších kompetencí. Když ji rozvíjíme, nezískáváme jen schopnost přežít, ale učíme se růst a hledat nové cesty, což nám umožňuje využívat i těžké zkušenosti jako palivo pro další zážitky. 

Odolnost není žádná kouzelná vlastnost, kterou někdo má a jiný ne. Naopak, je to dovednost, kterou může trénovat každý z nás. Ochranný štít, který se postupně vytváří během celého života našimi zkušenostmi v závislosti na prostředí, vztazích a dalších důležitých faktorech. 

Můžeme ji chápat také jako psychickou pružnost, která nám umožňuje namísto strnulosti a paralýzy hledat ve druhých oporu, nestydět se říct si včas o pomoc, flexibilně reagovat na změny, věřit v sebe, neztrácet naději a nacházet význam i v těžkých chvílích. Tyto kvality se paradoxně nejčastěji rodí právě v náročných situacích. 

Díky této své vnitřní síle nejsme pouhými oběťmi nebo loutkami osudu, ale aktivními tvůrci vlastního příběhu – a to i tehdy, když zrovna procházíme bouřlivou kapitolou. Odolnost neznamená necítit bolest ani být „superhrdinou“, kterého nikdy nic nerozhodí. Jde o schopnost připustit si prožívané emoce a postupně je integrovat do svého života. 

Rezilienci je samozřejmě vhodné budovat i mimo kritické momenty: vytvářením kvalitních vztahů, péčí o tělo, zařazením vhodných psychohygienických návyků (například prvků

mindfulness) do každodenního režimu. Ale co když přijdou chvíle, kdy dosavadní způsoby zvládání přestávají fungovat? Psychika reaguje zmatkem, bezmocí a právě tady vstupuje do hry krizová intervence, ať už v podobě návštěvy krizového centra, nebo třeba telefonního hovoru na linku. 

Na první pohled se zdá, že jde jen o „hašení požáru“, ale ve skutečnosti má krizová intervence hlubší rozměr: pomáhá položit základní kameny rezistence tím, že nabízí okamžitou pomoc a ujištění, že nejsme sami. V rozhovoru s interventem vzniká bezpečný prostor, v jehož rámci máme možnost se zastavit, vydechnout, ukotvit se a uzemnit (grounding). Tím se snižuje riziko, že uvízneme v osamělosti či sebedestruktivních vzorcích. 

Skrze aktivní naslouchání, nehodnocení, normalizaci reakcí a nabízení nových úhlů pohledu rozšiřuje taková intervence tunel beznaděje a pomáhá člověku pochopit, že i silné či nepříjemné emoce jsou přirozené. Tedy že je normální reagovat „nenormálně“ na nestandardní situaci. 

Krizová intervence vede k malým konkrétním krokům, které navrací zpět ztracený pocit kontroly. Každá zkušenost, kterou se nám podaří zdravě překonat, nás upevní v tom, že zvládneme i další výzvy. 

Být odolný neznamená být dokonalý, ale zůstávat člověkem i tehdy, kdy se vše zdá být temné. Nezlomný jedinec krizi nevytěsňuje, neutíká od ní ani od sebe: učí se v ní orientovat a hledat smysl. Přijímá, že ho některé události mohou zranit a že spoustu věcí nemůže ani při nejlepší vůli změnit. Často je také největším projevem síly si přiznat, že už nemůžu nebo nevím, jak dál, a nebát se požádat o podporu. Krizová intervence může být místem, kde začít, abychom se odrazili ode dna. Otevírá možnosti k dalším krokům (například k dlouhodobější psychoterapii). Slouží nám tedy nejen ke stabilizaci, ale aby nás naučila, že i v temnotě můžeme objevit zdroje světla a že cílem není vše hned vyřešit. Někdy ani nemáme „ty správné“ odpovědi, protože zásadní proměnnou je čas, který uzdravuje. A přesně to je podstata krizové intervence – být s člověkem tam, kde právě je, a pomoci mu znovu se dotknout vlastní vnitřní síly.