Zahrada jako zrcadlo psychické zkušenosti

Zahrada je skryté místo, které kultivujeme. Tříbíme zde smysly, zlepšujeme svou fyzickou kondici a budujeme propojení se sebou, s rostlinami i s lidmi. V rámci zahradní terapie jde o vzájemný partnerský a pečující vztah člověka a přírody, jenž přináší uvědomění si vlastní hodnoty, sebeúctu i etický postoj k životu.

Nedávno jsem navštívila komunitní zahradu, v níž mají možnost setkávat se rodiny s dětmi, studenti, lidé nejrůznějších profesí a také ti, kteří strávili nějakou dobu ve výkonu trestu. Na zahradu všichni chodí proto, aby pěstovali, viděli se, společně se radovali, hovořili o životě, odpočinuli si, posilovali se při zahradnické práci, nadýchali se čerstvého vzduchu, zaposlouchali se do zpěvu ptáků a bzukotu hmyzu uprostřed města. Lidem, kteří byli dlouho izolováni od běžných dnů, přináší toto prostředí útěchu a šanci nového začátku, důvěru a bezpečí. Nelze si nevzpomenout na citát herečky a humanitární pracovnice Audrey Hepburn, že „kdo založí zahradu, věří v budoucnost“. Zahradničení přináší naději, že naši péči o rostliny nám v budoucnu příroda oplatí svou pozitivní nebo negativní zpětnou vazbou beze slov. Činnost spojená se zahradou dodává člověku pevný bod v jeho nejistotách, ukotví jej v časové i prostorové linii nebo přivede ke vzpomínkám a důležitým životním souvislostem, a to přirozeným způsobem, zapojením všech smyslů, případně celého těla. 


Zahradní terapie

Zahrada je místo za hradbami, které kultivujeme, kde se cítíme dobře, kde je jistota a skrytost, kde si hrajeme a jsme mezi svými, kde pečujeme o to, co roste. Zahrada se v čase vyvíjí, odráží naši identitu, umožňuje kontrolu a poskytuje svobodu. Je místem, kde můžeme rozvíjet své zahradnické dovednosti. Nezáleží na tom, jestli se jedná o velký pozemek, vyvýšený záhonek, truhlík na balkoně nebo květináč. Terapie je pak od řeckého slovesa therapeuó a znamená sloužit, starat se o někoho, přeneseně i léčit. Zahradní terapii tedy můžeme rozumět jako propojení těchto rovin a dále jako nefarmakologické, neformální, podpůrné metodě, která využívá prvky zahrady, rostlin, přírody za účelem komplexního léčebného postupu. 

V České republice se tato metoda nejčastěji využívá v sociální práci, ale je uplatnitelná i ve zdravotnictví, školství a dalších oblastech, jejichž cílem je podržet a podpořit kvalitu života jedince, potažmo skupiny. Vychází z předpokladů přístupů orientovaných na člověka, které respektují jeho jedinečnost, důstojnost a autonomii. V jedné z definic zahradní terapie uvádí Dorit Haubenhofer a její kolegové, že je to „proces zaměřený na účastníka, při kterém školení odborníci definují a kontrolují individuální cíle, plánují a realizují činnosti týkající se práce na zahradě nebo práce s rostlinami jako terapeutického prostředku s cílem podpořit u účastníků terapie zdravotně důležité aspekty“. Jiná definice říká, že jde o multidisciplinární obor, jehož „teoretická i praktická část zahrnuje, spojuje a využívá znalosti z různých oblastí lidského vědění. Kromě zahradničení se zde uplatňují poznatky z ergoterapie, fyzioterapie, pedagogiky, psychologie apod.“ 

Placená zóna

Eliška Hudcová

působí jako odborná asistentka na Evangelické teologické fakultě Univerzity Karlovy a jako odborná sociální poradkyně v organizaci Člověk v tísni. Zaměřuje se na sociální zemědělství, zahradní terapii a další „zelené“ přístupy v sociální práci. Je členkou Pracovní komise sociálního zemědělství na Ministerstvu zemědělství.