Biosyntéza jako hledání bezpečných krůčků

Se zakladatelkami Českého institutu biosyntézy, psycholožkami a psychoterapeutkami YVONNOU LUCKOU a BARBOROU JANEČKOVOU jsme hovořily o jejich vztahu k této metodě, o přesahových tématech i významu bezpečné práce s tělem.

Jaké byly vaše začátky s biosyntézou?

Yvonna Lucká: Setkala jsem se s ní poprvé v roce 1992, ochutnávka byla trochu divoká, ale to mě neodradilo. Vstoupila jsem do výcviku tehdy organizovaného panem doktorem Oldřichem Tegzem. Přinášel všehochuť biosyntetických lektorů, kteří ad hoc přijeli a nabízeli, co je zrovna zaujalo. Metoda mě nicméně oslovila, ukazovala další možnosti, jak pracovat s lidmi. Začátky byly pro mě trochu o zmatku, nadšení i nejistotě, jestli je to ta metoda, kterou se chci zabývat. Teprve když jsem měla možnost poznat ji zblízka z rukou Davida Boadelly, začalo mi to dávat větší smysl.


Barbora Janečková: Biosyntézu jsem potkala v roce 1998, když jsem pracovala v krizovém centru RIAPS. Otevíral se právě druhý běh výcviku. Řekla jsem si, že i kdybych se této metodě v budoucnu nevěnovala, je hodně zajímavá. Výcvik byl celý v angličtině, velmi pestrý, dynamický, ale nenabízel dobrou metodologii. Dokončovala jsem ho s velkou mírou zmatku i se spoustou zkušeností ohledně toho, co už nechci nikdy zažít a jak to opravdu nedělat. 


V čem pro vás při osvojování metody biosyntetické psychoterapie spočívala největší výzva?

Yvonna Lucká: Především zasadit si biosyntézu také k dynamickým kořenům, které ta metoda má. To, co dynamický pohled nabízí v oblasti mentální a psychologicko-emoční, se v biosyntéze zjevuje i v tělových tématech a prožívání. Byla zajímavé toto obsáhnout a nezabloudit v tom. 

Druhou výzvou pro mě bylo oddělit to, co mě v biosyntéze zajímá, od různých pojetí, která už v mých očích přesahovala psychoterapeutický rámec a byla spíše z oboru léčitelství. Bylo důležité najít si svůj prostor, ve kterém se můžu bezpečně pohybovat. Myslím, že je to proces, který se děje dodnes.


Barbora Janečková: Pro mě bylo podstatné najít v tom systém. V mém výcviku nebyl nikdo, kdo by určoval strukturu, odkud kam jdeme. Těsně předtím, než později vznikl institut, jsme s Yvonnou celý výcvik absolvovaly ještě ve Švýcarsku. To nám pomohlo udržet systém, jak ho původně David Boadella nazíral, doplnit části, které v Česku chyběly.


Jak teď vypadá vaše práce v biosyntetickém modu, váš bezpečný prostor?

Yvonna Lucká: Mám pár klientů, ale víc se věnuji výuce a supervizi. Ten bezpečný prostor práce v biosyntéze je společné dílo, na kterém mnoho let pracujeme. Díváme se, odkud kam metoda jde, jaké má možnosti, snažíme se jí dávat strukturu a psychoterapeutické normy. Je to neustálá snaha. Ve své práci s klienty oceňuji, že biosyntéza je nízkoprahová. Momentálně mám klientku, které je skoro osmdesát tři let. Metoda je jí přístupná.


Barbora Janečková: V institutu existuje sborovna, kde jsou lektoři výcviku a supervizoři. Dlouhodobě pracují s metodou a dívají se, jak ji dobře usazovat a učit, jak a o co ji obohacovat. Je to neustálý dynamický proces, který by ostatně měl probíhat v rámci každé metody, aby nezamrzla. Nesmírně na biosyntéze oceňuji, že se dívá na klientovy zdroje, na to, co funguje, a snaží se ho propojit s jeho kapacitou dělat změny a žít dobrý život v jakýchkoli podmínkách. Díky její nízkoprahovosti se dá použít jak v práci se seniory, tak s nemocnými lidmi nebo malými dětmi. Jeden z nejkrásnějších projektů, který jsme s Yvonnou dělaly, byla seberozvojová skupina pro babičky, kde nejstarší účastnici bylo osmdesát sedm.

Jak biosyntéza pracuje s tělem?

Yvonna Lucká: Měla jsem hodně traumatizovaných klientů, většinou jsem se jejich těla nikdy nedotkla. Pracujeme s tělem nepřímo. Pohled, že biosyntéza se primárně zabývá tělem nebo dotykem, je zavádějící. 


Barbora Janečková: Biosyntéza v tuto chvíli už není tělová terapie. Je to humanistický směr, který používá specifické postupy, jak tělo do celého procesu zvát, a práce s tělem je pouze jedním ze tří pilířů. Biosyntéza se snaží dobře propojovat tři aspekty – tělo, myšlení a emoce –, abychom měli dostatečnou kapacitu na vše.


Klade biosyntetická psychoterapie nároky na to, s čím má terapeut přicházet do výcviku? Je výhoda, pokud má práci se svým tělem lépe zvládnutou?

Yvonna Lucká: Neřekla bych, že je to hlavní předpoklad. Výcvik, který trvá šest let, celou dobu u budoucího terapeuta zkoumá receptivitu. Myslím si, že daleko větší nároky jsou kladeny na reflexi a vyzrálé vědomí sama sebe než na talent v oblasti těla a pohybu.


Barbora Janečková: Setkávám se s tím, že lidé, kteří jsou cvičitelé jógy nebo mají jinou zkušenost práce s tělem, mají dojem, že to bude ve výcviku výhoda. Myslím, že důležitější je, aby byl budoucí terapeut osobnostně zralý a měl chuť na sobě pracovat. Když vstupuje do biosyntézy, ví, že tělo je podstatná součást, s níž bude pracovat. Ale nejde o speciální talent, spíš o vědomí těla a kapacitu reflexe, která se v průběhu celého výcviku rozvíjí.


Často je teď slyšet fráze „jsem odpojený od těla“. Co tato věta znamená pro vás?

Yvonna Lucká: Nevím, co tím lidé přesně myslí. Možná ve skutečnosti říká, že je daný člověk odpojený od své kapacity vnímat, prožívat, registrovat podněty obecně, že se to netýká jen těla. Samozřejmě současný způsob života lidi moc nepodporuje v tom, aby byli v dobrém kontaktu se svým tělem a sami se sebou. 

Stejně tak teď velmi často slýcháme „mám trauma“ nebo „jsem v krizi“. Když se podíváte blíž, vidíte, že je to spíš společenský výrok, který nevystihuje skutečnou podstatu.


Barbora Janečková: Každé prostředí, v kterém člověk žije, má tendenci akcentovat nějakou svou stránku. V naší společnosti akcentujeme stránku intelektu. Děti ve školách rozvíjíme v tom, aby věcem rozuměly, kategorizovaly je a zapamatovávaly si je. Neklademe takový důraz na jejich emoční zralost ani na to, jak využívat kapacity svého těla. Nevím, co lidi „odpojením od těla“ myslí. Někdy to může být spíš pouhá omluva jejich chování nebo prožívání.


Pokud bych k vám do terapie přišla s otázkou, jak odpojení od těla zmírnit, co mi nabídnete za nástroj?

Yvonna Lucká: V první řadě bych zkoumala, co za tou otázkou je.


Barbora Janečková: A ptala bych se, co klient očekává, že se stane, až se na své tělo napojí. Může mít různé fantazie, obrazy...


Yvonna Lucká: V prvních sezeních bychom se domlouvali a zjišťovali, co má klient za sebou, co mu například v dětství mohlo bránit více si svého těla všímat. V pokročilejší době, až bychom vytvořili pevnější kontrakt srozumitelný pro obě strany, začínali bychom minimalistickými cvičeními – vnímáním dechu, drobným konkrétním pohybem. Malé nenápadné věci, které bychom zkoušeli a hned reflektovali. Biosyntéza dává podporu k tomu, něco udělat, všimnout si toho a zreflektovat všechny související pocity nebo domněnky. 


Barbora Janečková: Někdy vzniká mylná představa, že celou hodinu pracuji s tělem nebo že udělám cvičení a pak něco výrazného cítím. Mít velký zážitek s tělem není až takový problém. Co většinou problém je, je reflexe: jak tomu rozumím, kam do mého života tento zážitek patří, k čemu může sloužit? Biosyntéza hledá malé krůčky. Třeba to, že najednou jinak sedím, a když jinak sedím, jinak se cítím… a hned to reflektuji – k čemu to patří, co to dělá, jaká je k tomu emoce. Jako kdybyste vyšívala – všechno se proplétá mezi sebou. 

Biosyntéza věří, že progres nebo změna v terapii je možná pouze v případě, že se cítím bezpečně. Velmi úzkostlivě dbá na to, aby se klient cítil v bezpečí. Cokoli děláme, musí být dobře „zakontraktované“, abychom já i klient rozuměli tomu, proč to děláme.


Yvonna Lucká: Biosyntéza nevěří, že abreakce je dobrá a bezpečná cesta. Abreakci nepodporuje, nevyvolává ji. A když klient potřebuje něco projevit, zkusíme se spolu dohodnout, že to bude minimalistický úkon – pokud jsi vzteky bez sebe, bouchni dvakrát do matrace. Pak se spolu díváme, co to udělalo. Nikdy bychom nedoporučili nevázané mlácení a křičení. To biosyntéza nepoužívá.


Jaká v biosyntéze řešíte přesahová témata?

Yvonna Lucká: Práce s energiemi nebo léčitelství jsou složky, které se v biosyntéze vyskytovaly dříve hlavně ve spojení s Boadellovou ženou Silvií. Tyto položky v psychoterapeutické verzi biosyntézy už nemají tolik místa. Klienti ale samozřejmě s přesahovými tématy spirituálního vývoje přicházejí. A biosyntéza má dost prostředků, jak budovat podstatu spirituality: začíná na dobrém pobývání v realitě a v těle, teprve pak na tuto propracovanou část můžeme usadit přesahová témata, abychom nepodporovali vznik spirituálního bypassu.


Barbora Janečková: Užíváme třeba nástroj meditativního tance pro seberozvoj a sebepoznání terapeuta ve výcviku, který on ale dál svým klientům nenabízí. Držíme terapeutický rámec.


Pomohla biosyntéza vám osobně ve vašich přesahových tématech?

Barbora Janečková: Pocházím z rodiny, kde byl hodně důležitý intelekt. Biosyntéza mi do života přinesla víc vitality a radosti, pomohla mi být víc v kontaktu se svým tělem. Spiritualitu jsem čerpala jinde a nedokážu si představit svou terapeutickou praxi bez přesahové části. Dlouhodobě jsem pracovala s lidmi, kteří byli traumatizovaní, téma spirituality a smysluplnosti k této práci patří. 


Yvonna Lucká: Každý růst nebo integrace těžší životní zkušenosti vede ke změně hodnotového žebříčku. Často k nám přicházejí lidé, kteří se snaží o svůj duchovní růst jinde, a ne vždy jsou schopni tuto zkušenost integrovat nebo jí porozumět. Biosyntéza nabízí systém, jak se v tom vyznat. 


Barbora Janečková: V této době existuje široká nabídka toho, jak se spirituálně rozvíjet. Zážitků a zkušeností můžeme mít mnoho. Pak se vracíme a potřebujeme zážitky usadit, porozumět tomu, co se stalo. Biosyntéza nabízí nástroje, jak spiritualitu dobře uzemnit do běžného života. Stejně je totiž nakonec nejdůležitější, jak ráno pozdravíte svoji ženu – to znamená spiritualita žitá v každodenním životě.


Některé terapeutické směry se zaměřovaly především na léčení jedince, maximálně braly zřetel na kruh jeho rodiny. Čím dál víc ale roste potřeba dívat se i na vztahování se k širší komunitě, ke společnosti, možná v kontextu klimatické krize i k celoplanetárnímu ekosystému. Jak biosyntéza vnímá tyto vnější vrstvy?

Yvonna Lucká: Ocitli jsme se v etapě vývoje společnosti, kdy zapomínáme, že zkušenosti předcházejících generací mohou být k užitku. Zapomínáme na to, co vlastně předáváme dál. V situaci, kdy nás obklopují brutální a těžké události jako válka na Ukrajině nebo v Izraeli, bude přibývat traumatizovaných lidí a projeví se to na širší komunitě a vztazích lidí mezi sebou.


Barbora Janečková: Biosyntéza je takzvaně biofilní – dívá se na to, kudy je možné život dobře žít dál, i v celospolečenském pohledu. Hledá, co je zdravé jádro, na co se zaměřit, a co naopak důležité tolik není. Všimněte si třeba, že ve sdělovacích prostředcích se velmi silně soustředíme na to, co je špatně, co nefunguje. To může být zavalující. Lidé se nedokáží vyznat v tom, čemu říct „ano“. Biosyntéza se na život umí dívat transgeneračně, hledat, co je dobré pro mě, pro komunitu i pro budoucnost. Na jakých zdrojích můžeme postavit dobrou existenci.


Říkáte, že zapomínáme na užitečné zkušenosti předchozích generací. Jaké z těchto zdrojů nejčastěji opomíjíme?

Yvonna Lucká: Pospolitost. Mezilidský kontakt a čas, který je třeba si na něj udělat. 


Barbora Janečková: Dobré vztahy. Potřebu dělat věci pro druhé. A třeba je dělat jen tak, protože jsou dobré nebo správné. Zapomínáme také někdy na pevnost, vzpřímená záda, schopnost projít něčím těžkým s hlavou vztyčenou a neohnout se. Zapomínáme, že existují hodnoty, za kterými má cenu stát.


Yvonna Lucká: Že respekt si zasluhují všichni, nejenom úspěšní a produktivní lidé středního věku. Že jak vychováváme děti, tak se budou chovat nejen k nám, ale i ke svým budoucím potomkům. Narážíme tu na všechno, co tu bylo destruované: respekt k narození, respekt ke smrti, k životu ve všech podobách. Zapomíná se na to. Ale… pomalu se i rozpomínáme.


Barbora Janečková: Život není o tom, jít za rychlým úspěchem a velkými penězi. Díváme se na moc blízký horizont, máme obavy, abychom získali a užili všechny statky, ale nedíváme se na budoucí generace, jaký svět pro ně chceme stavět. Ztratila se perspektiva zasazeného stromu, v jehož stínu bude sedět můj vnuk.


Yvonna Lucká: V institutu se proto soustředíme i na to, abychom nevychovali generaci terapeutů, kteří chtějí zvládnout metodu a vydělat kopu peněz. Snažíme se biosyntézu předávat tak, aby ji i oni mohli za dvacet let dobře učit. 


Barbora Janečková: Biosyntéza za základní projev zdraví považuje pulzaci a rovnováhu. Ve výcviku učíme, že balanc je v životě zásadní. I proto je tu Sociální klinika, která ukazuje, že když mám deset platících klientů, můžu si dovolit mít jednoho zadarmo, protože mně to do života přináší rovnováhu. Ne proto, že jsem tak úžasná, že někomu pomáhám. Můžu dostávat i dávat. Naplňuje mi to srdce. Přirozená součást mého života je, že něco dávám jen tak a doufám, že až klientovi bude dobře, také on to může jen tak posílat dál.


Do celého seberozvoje se propisuje kapitalistický pohled „když na sobě budu pracovat, uspěju a budu bohatý, zdravý a šťastný“. 

Barbora Janečková: Plnost života a spokojenost mi nepřinese to, kolik mám peněz, ale to, jestli cítím, že můj život má smysl a je k něčemu dobrý ještě někomu jinému než mně. Můžu jet, na kolik ostrovů chci, a kupovat si přehršle věcí, ale v tom naplnění nanajdu. V životě stejně jako v terapii je důležitý hodnotový systém a etika.

Rozhovor vedla Jitka Holasová.


Yvonna Lucká 

je atestovaná psycholožka a psychoterapeutka s třicetiletou praxí. Pracovala v krizovém centru RIAPS, spoluzaložila Český institut biosyntézy a je odborná garantka jeho výukových programů. V soukromé psychoterapeutické praxi se věnuje hlavně klientům s problematikou traumatu a posttraumatu a klientům s atypickou problematikou, využívá především metodu Pesso-Boyden System Psychomotor a biosyntézu. Od roku 1994 je akreditovaná supervizorka Českého institutu pro supervizi.

Barbora Janečková

je klinická psycholožka a psychoterapeutka pracující v soukromé praxi převážně s dospělou klientelou. Pracovala v krizovém centru RIAPS, byla lektorka krizové intervence v Remediu, poskytuje supervize. V roce 2007 spoluzaložila Český institut biosyntézy a stala se jeho ředitelkou, zde tuto metodu také vyučuje a věnuje se jejímu rozvoji. V roce 2014 založila Sociální kliniku, jež má za cíl poskytovat psychoterapeutické služby lidem, kteří si je kvůli své situaci nemohou dovolit.