Nebojme se říct si o pomoc

Úzkost jako chvilkový prožitek zná skoro každý. Do poruchy se rozvine jen u části populace. Úzkostných poruch je více druhů a forem a diagnostika může pomoci rozpoznat, co mohlo úzkost zapříčinit a jak je možné ji léčit. 

U generalizované úzkostné poruchy je pocit úzkosti téměř nezávislý na podnětu nebo situaci a vyskytuje se ve větší či menší míře skoro nepřetržitě. 

Běžná je panická porucha, která se vyznačuje záchvaty s tělesnými projevy. Ty většinou přicházejí nečekaně a někdy i ve spánku. Člověk si proto myslí, že mu hrozí závažné onemocnění jako infarkt, a bojí se, že umře. V takovém silném strachu o život se pak záchvat ještě prohlubuje. 

Konkrétní strachy jsou také poměrně běžné a patří do kategorie fobií. Těch je mnoho a nejde ani o to, čeho se člověk naučí bát, ale že strach vyhýbavým chováním posiluje a je pokaždé, když se obávaný podnět objeví, silnější.

Úzkost se někdy vyskytuje dohromady s depresivními příznaky, hovoříme pak o smíšené úzkostně-depresivní poruše. 

Příběhy konkrétních lidí mohou přiblížit, jak se úzkost rozvine a kudy z ní zase ven do plné šíře života. Uvádím je se souhlasem klientek a po drobných úpravách k zachování anonymity. Všechny jsou příkladem úzkostně-depresivní či generalizované poruchy, přechodně přecházely až do paniky, ale typický obraz panické poruchy nerozvinuly. 

Ludmila

Ludmila je mladá studentka, u které byl hlavním spouštěčem úzkostí lockdown. Už dříve měla onemocnění žaludečního traktu, na kterém se patrně také podílela úzkostnost, ale strachy charakteru sociální fobie, nízkého sebevědomí a časté úzkosti se rozvinuly, když žila sama a moc nevycházela ven ani poté, co lockdown končil. Bludný kruh se v chování projevoval tím, že se Ludmila vyhýbala jakékoli zátěži s přesvědčením, že nic nezvládne, a tím si potvrzovala automatické negativní myšlenky o vlastní neschopnosti. Čím méně vycházela, tím horší měla i tělesné pocity a její kondice se zhoršovala. Měla strach hledat si vztah a v důsledku toho byla osamělá. 

Cesta k větší vnitřní a pak i vnější svobodě vedla přes experimentování, co a jak doopravdy zvládne. Postupně začala chodit na brigády, zlepšovala se v komunikaci a troufla si přerušit školu, kterou studovala spíš kvůli rodičům. Našla si rekvalifikační kurz, který ji bavil. Ačkoli ji anticipační myšlenky zrazovaly, na měsíční kurz se odhodlala jít a ke svému překvapení ho celý zvládla fyzicky, psychicky i sociálně, a pozvedl ji i na duchu. Postupně si troufla začít věci měnit i ve vztahové oblasti. Přes seznamku si našla přítelkyni, ale v tomto vztahu jí nebylo dobře, protože se chtěla přítelkyni zavděčovat, což ji zatěžovalo. Našla si tedy nový vztah, v němž se cítila mnohem lépe, a s partnerkou se po čase sestěhovaly. Motivovalo ji to k tomu, aby si našla práci, což jí opět trochu zvýšilo sebedůvěru. Úzkosti postupně odcházely a Ludmila na ně uměla reagovat sebepéčí. 

Z příběhu paní Ludmily je hezky vidět, že základem léčby je pochopení, co se při prožitku úzkosti děje, protože při včasném zachycení se úzkost nerozvíjí dál. Znám jiné příběhy, kdy se bez touhy po změně a bez pomoci po čase rozvinula agorafobie, tedy strach z prostranství i neznámých prostor spolu se sociální fobií, a nedostatek pracovních návyků mohl vést až k invalidizaci.

Úzkostní lidé se obávají dát najevo obtíže, což se také podílí na tom, že úzkostné poruchy patří celkově mezi nejčastější psychiatrická onemocnění s vysokým socioekonomickým dopadem. Z údajů před covidem to bylo 15 % všech příjmů k léčbě v lůžkových zařízeních a 39 % ambulantně. Jsou tedy na prvním místě mezi psychiatrickými onemocněními v četnosti výskytu.