Hledání pozice v ekosvětě

Jaká byla vaše cesta k tomu, čemu se nyní věnujete?

Vždy mě zajímalo, jak lidé žijí. Moje maminka mi v mých třinácti letech řekla, že bude večer v televizi rozhovor s psychologem Carlem Gustavem Jungem. Z rozhovoru jsem byla úplně ohromená a unešená. O pár let později nám učitel na škole vyprávěl o knize Jungových úvah, tak jsem okamžitě běžela do knihkupectví a koupila si výtisk. Jung psal o všem: o vztahu k přírodě, o tom, jak zápasil se svou křesťanskou výchovou, a o dalších tématech, která mi mluvila z duše. Zasadil do mě semínka a pomohl mi vykvést. Dalším významným bodem byl můj pobyt v Norsku, kde mají lidé silný vztah k přírodě. Objevila jsem také hlubinnou ekologii Arneho Næsse. Na univerzitě jsem se vzdělávala v arteterapii, psychoterapii a v devadesátých letech jsem narazila na práci Joanny Macy a Johna Seeda a stali jsme se přáteli. V tu dobu se začalo víc mluvit o ekologické krizi. Opravdu jsem cítila, co se děje v mém těle, spíš než že bych měla nějakou představu v mysli… Uvědomila jsem si, jak je to vážné. Vrátila jsem se do Londýna a věnovala se individuální psychoterapii. Připojila jsem se ke skupině terapeutů, se kterými jsem sdílela zájem o ekopsychologii, dělali jsme různé workshopy a experimentovali jsme.

Zmínila jste se o ekopsychologii. Připadá mi, že v současné psychologii a psychoterapii existují tři významnější trendy: kromě psychedelik a technologií je to právě příroda. Řekla bych, že je to i proto, že lidé si stále více uvědomují závažnost ekologické krize. Od mého zapojení do této problematiky nastalo mnoho různých zlomových okamžiků. Lidé nejprve obraceli oči v sloup. Během třiceti let jim ale postupně dochází, co se děje. Jsou vyděšení, naštvaní a zoufalí. A také unavení, nemocní... Věřím, že práce s přírodou je na to odpovědí. Pokud totiž budeme pokračovat, zpustošíme Zemi, ale také ublížíme lidem. Konzumerismus a kapitalismus jsou prázdné nádoby. Lidé už hledají obrat k něčemu přirozenému a smysluplnému. Domnívám se, že v souvislosti s izolací a různými uzávěrami v době covidové pandemie došlo v tomto směru k jakémusi boomu. Tehdy mě kontaktovalo i mnoho novinářů. Nyní zájem zase utichl. Zřejmě v tom hrála roli i Greta Thunberg. Myslím, že Extinction Rebellion lidi probudilo, byli najednou nervózní. Zároveň si říkám, že to jde ruku v ruce s těmi, kteří se snaží najít různé způsoby, jak se vyrovnat třeba s úzkostí. Je to trochu ironické, že se obracíme k přírodě z úzkosti, ale zároveň ji ničíme.

Když jsem četl vaši knihu Towards an Ecopsychotherapy, potěšilo mě propojení psychoterapie s ekologickým smýšlením.

Ráda bych připomněla, že je to velmi dlouhý příběh. Ve chvíli, kdy jsem objevila ekopsychologii, jsem ji ještě nedokázala využít v praxi. Chtěla jsem přírodu do své psychoterapeutické praxe nějak začlenit, ale nevěděla jsem jak – a lidé tehdy téma přírody na terapeutická sezení nepřinášeli. A když ano, bylo to hodně skryté. Posléze jsem zjistila, že záměr „začlenit zelenou agendu“ do praxe byl špatný způsob uvažování. Práci s přírodou nemůžete do své praxe jen tak začlenit. Vaše praxe se musí rozšířit, musíte změnit své smýšlení. Trochu to rozpustí vaši strukturu chápání psychoterapie, protože tento obor je velmi zaměřený na člověka. Soustředí se na uzdravování, podporu, péči o člověka, na traumata ve vztazích a podobně. Ekopsychoterapie celý rámec rozšiřuje o náš vztah k jinému než lidskému světu. Můžeme tím být traumatizováni – a můžeme se tím vyléčit. Všechno se mísí dohromady. Trochu jsem s tím bojovala. V roce 2000 jsme ve Velké Británii uspořádali konferenci, protože nás bylo víc, koho zajímala spíš psychoterapie než jen ekoterapie.