Hrát si a jen tak být spolu

Hra je aktivitou, která v životě malých dětí převládá nad všemi ostatními. Naplňuje spoustu důležitých funkcí. Je zároveň způsobem interakce dítěte s okolím. Pokud si dokážeme hrát spolu, máme skvělou možnost lépe se vzájemně poznat a utužovat vztahy. Čas strávený společnou hrou je časem společného bytí. Přináší zúčastněným zážitky, na které se nezapomíná – pokud se tedy všichni dokážou hře otevřít a oddat, což pro dospělé, kteří mnohdy jazyk hry zapomněli, nemusí být vůbec jednoduché.

Ráda bych rodiče inspirovala k tomu, aby hře se svými dětmi věnovali více času a pozornosti, a poskytla jim pár námětů, které jim pomohou, aby tento čas dokázali využít k prohlubování a utužování vztahů se svými ratolestmi. Pracuji jako psychoterapeutka s dětmi a terapie hrou je způsobem, který mi pomáhá podpořit i ty úplně nejmenší, když je něco trápí. Principy „na člověka zaměřené“ terapie hrou však můžou úspěšně využít i rodiče, protože v jádru tohoto přístupu je vytvoření důvěrného a blízkého vztahu, který umožňuje dítěti růst. Tento přístup není úzce zaměřen na řešení problémů. Tím, co „léčí“, je prožitek vztahového bezpečí při společné hře, které dítěti poskytuje korektivní zkušenost, přenositelnou do každodenního života. Pokud dokáže bezpečný vztahový rámec dítěti poskytnout jeho rodič, je stejně dobře funkční cestou, jak podpořit jeho zdravý osobnostní rozvoj, psychickou odolnost a pocit sebehodnoty. Hra je jazykem dítěte, kterému se dospělý musí naučit rozumět, pokud stojí o společný rozhovor. 

Na člověka zaměřený přístup

Tento terapeutický směr rozvíjel ve druhé polovině dvacátého století přední americký psycholog Carl R. Rogers. Nazval jej v anglickém originále person-centred approach a také v češtině se pro jeho označení používá zkratka PCA, se kterou se budete setkávat dále v textu. Rogersův přístup, který řadíme k humanistické větvi psychoterapie, byl převratný předpokladem, že každý člověk disponuje potenciálem osobnostně růst, pokud k tomu má vhodné podmínky. Ať je mladý, nebo starý, ať je jeho původ jakýkoli. Setkání terapeuta s klientem vnímal Rogers především jako setkání dvou lidí, kteří jsou si vzájemně rovni. Nešlo o konzultaci „pacienta“ a „experta“, který by měl léčit jeho „nemoc“. Rogers zcela opustil koncept patologie. Pokud člověka něco trápilo, bylo úkolem pomáhajícího (anglicky counsellor, nikoli psychotherapist) vytvořit takové vztahové podmínky, aby tento člověk dokázal v rámci společného rozhovoru hledat svou cestu a zkoumat, jak vlastními silami překážky překonat a díky tomu se stát odolnějším, sebevědomějším a svobodnějším. Proto přístup zaměřený na člověka oproti třeba přístupu zaměřenému na řešení.

Podmínkami, které musí bezpečný mezilidský vztah naplňovat, jsou především empatie, autenticita a bezpodmínečné pozitivní přijetí. Empatií je myšlena schopnost naslouchajícího dívat se na svět očima druhého, zároveň však zůstat autentickým, tedy sebou samým. A takto se také projevovat. Na nic si nehrát. Bezpodmínečné pozitivní přijetí pak neznamená, jak je mnohdy mylně chápáno, souhlas se vším, co bylo řečeno, ale schopnost vyslechnout jakýkoli názor druhého s pochopením pro důvody, které ho k jeho přesvědčení vedly. Respekt se může projevit až tehdy, když narazíme na nesouhlas. Mít pochopení pro motivy a potřeby jiných otevírá cestu k diskusi a sdílení. Svět každého z nás je odlišný a vše, co se v něm odehrává, má nějaký důvod. Právě pocit neporozumění bývá tím, co nás dokáže uvrhnout do vězení vnitřní izolace, přestože nám v něm není dobře. Nutí nás čím dál víc se ve svém osamění opevňovat před podněty zvenčí, které by mohly jakkoli narušit už tak křehkou rovnováhu. Naopak skrze respektující dialog máme možnost vstoupit do kontaktu s okolním světem, poznávat nové, přehodnocovat překonané a rozvíjet se.