Facilitovat moc

Už pětatřicet let jezdím nepravidelně na Ekologické dny Olomouc. Je to výjimečná akce iniciovaná k oslavám Dne Země. V několika dnech se na jednom místě a v rámci jednoho každoročního rámcového tématu potkají špičky nejrůznějších vědeckých oborů, které mají ve svém působení péči o Zemi v tom nejširším slova smyslu. Na začátku jsem tam jezdil získávat informace. Hltal jsem nejen poznání z pohárů jednotlivých vědních disciplín, ale i osobní postoje zástupců těchto disciplín ke světu a k životu. Nasával jsem vyzařování a lidský rozměr těchto osobností. Více nebo méně jsem se vždy vnitřně dotýkal hranic svých mentálních schopností. 

Neměl jsem a nemohl mít kapacitu všemu porozumět, natož vše vstřebat, integrovat a uzemnit toto vzdušné bouření idejí do svého těla, nervů, buněk a činů. Vědci neradi dávají odpovědi na to, co dělat. Nepatří to k popisu jejich práce. Ale my naslouchající s tímto cílem chrámy vědění objíždíme a snažíme se více nebo méně útržkovité střípky odvážet a skládat do mozaiky obrazů našeho chápání světa a orientace v něm. Pokud jsem byl inspirován, cítil jsem se nadnášen. Vkrádala-li se do mého nitra spíše nejistota a neporozumění, vnímal jsem náznaky bezmoci. Bylo zcela na mně, jak s touto bezmocí naložím. Jedna z variant byla ptát se. Vstoupit do časově omezeného prostoru diskuse s odvahou, že zrovna moje otázka má smysluplnou povahu, že padne na úrodné pole tázajících se a těch, kdo odpovídali.

Moc bezmoci

Letošní besedy EDO, jak se oné olomoucké poradě o věcech veřejných ve zkratce říká, si jako rámec diskuse daly příznačně napínavou a dynamickou povahu moci a bezmoci, relevantní bezpochyby i pro psychologii a tento časopis. Částečně v duchu Havlova slavného eseje Moc bezmocných, který se stal i předmětem jedné z večerních debat. Je Havlovo přemýšlení z totalitních dob nějak významné pro dobu dnešní? Mají něco společného nynější prožitky bezmoci (války, klimatická krize, polarizace společnosti, obchodní boje apod.) s prožitky bezmoci konce sedmdesátých let minulého století? Co by pro dnešek mohl znamenat havlovsky mistrně popsaný konformismus či kolaborace se systémem? Může to být už jen třeba neviděné a neslyšené přitakávání utrpení, které se v různé podobě děje za obzorem mého zraku a života? Za obzorem, který je vždy nutně omezený, mohli bychom říci nevědomý? Lze s tímto nevědomým prostorem vést dialog, který by mě pocitu bezmoci zbavoval? Jak cítit moc ve světě, kterému je stále těžší rozumět a jehož trajektorie je tak obtížně předvídatelná? Svět vědců a komunita přednášejících i posluchačů EDO mi to pokaždé intenzivně zrcadlí. Věda je vždy opatrná vůči jednoznačným výrokům, konečné podobě poznání. Je ze své podstaty podvratná, protože v touze posouvat hranice poznání neustále nahlodává to, co jsme za poznané už považovali. Dokonce i výzkumy a odhady opravdu rizikových trendů a megatrendů v sobě povahu nejistoty otevřeně přiznávají.

Ostatně dramaticky nám to nedávno odhalila zpráva o potenciálním vývoji AI (AI 2027), kterou v Deníku N uvedli titulkem „Do deseti let bude po všem. Pětice expertů nabízí přesvědčivý scénář o tom, jak AI ovládne svět a vyhubí lidstvo“. Nešlo v ní o žádné nezávazné klábosení pár nadšenců a skeptiků vztahujících se k AI. Ti, kdo zprávu sepsali, věděli, co činí, a podložili ji spoustou dat. Jejich cílem rozhodně nebylo strašit. Přesto zpráva působí hrůzostrašně, a to hned dvojím způsobem. Co kdyby se to opravdu stalo a scénáře se naplnily? Nebo – a to je ještě horší – čemu tedy vlastně můžeme věřit? Vědci přece sami přiznávají limity své moci nad tím, co lze předvídat a jak tomu čelit. Ostatně i nejistota ohledně toho, jak se k této zprávě postavit, s letošními besedami EDO rezonovala.

Polis a nemoci dialogu

Jedním z podtémat oblasti moci a bezmoci byl na EDO přesah vědy do polis. Tedy do politiky. A z politiky zpět do světa vědy. Existuje jasná, pevná a jednoznačná hranice, kde se odděluje to, co je výsledkem výzkumů a poznání, a stává se to věcí veřejnou, a tudíž politickou? Je běžné, že se politici opírají o vědecká data a vědci jsou zváni, aby komentovali věci veřejné z vědeckého hlediska.