Nový den jako další level

Hraní si není dětská rozmařilost ani – v pozdějším věku – žádná zhoubná dětinskost. Jedná se o základní lidskou potřebu. Hra totiž není opakem práce – je opakem vyčerpání. V moderní době jsme uvěřili mýtu, že abychom měli hodnotu, musíme být neustále produktivní – každý okamžik vyplnit, každou činnost zpeněžit, každou pauzu obhájit. Jenže takovým způsobem se nedá žít dlouho. Nejsme stroje na vstupy a výstupy. Jsme bytosti, které si od nepaměti hrají. Hra je naším přirozeným jazykem objevování, učení se, kreativity i odpočinku. Pomáhá nám poznávat svět, vztahovat se k sobě i ostatním a zkoušet věci nanečisto. Není to ztracený čas. Právě když si „jen hrajeme“, často vznikají ty nejcennější nápady, myšlenky a změny.

Inspirace hrou

Povím vám teď stručný příběh o tom, jak jsem si našel svoji královskou cestu k tématu gamifikace. Zároveň bych tím rád potvrdil výše napsané řádky a zdůraznil, že ty nejzásadnější osobní myšlenky často přichází v nečekaném momentu.

Na univerzitě jsem se musel do seminárních a kvalifikačních prací tak trochu nutit. Zatímco když šlo o pečlivé vylepšování postavy nebo „nahánění“ bodů v počítačové hře, stal jsem se rázem těžkým workoholikem...

Bylo mrazivé lednové odpoledne, stresové období zkoušek zimního semestru vrcholilo a já jsem se zrovna tetelil s horkou kávou u ventilace svého herního notebooku, který v tu chvíli makal víc než já. Za své zasloužené úsilí jsem se při studiu odměňoval pravidelnými exkurzy do virtuálních světů nevídaných možností. Po pár minutách ve hře jsem se propadl do svého oblíbeného stavu flow, při kterém se plánovaná relaxační půlhodinka proměnila ve dvě hodiny herního hédonismu.

Při čištění podzemních světů od nestvůr v The Elder Scrolls: Skyrim jsem právě dosáhl kýženého achievementu (trofeje). Z koutu obrazovky na mě vyskočila líbezná ikonka s gratulací, že má heroická nátura zbavila padesát dungeonů monster a jiných nebezpečí. Můj vysokoškolský mozek byl najednou zaplavený dopaminem a endorfiny. S pocitem dobře odvedené práce jsem se zahleděl z okna do zasněžené reality. Cítil jsem, jak ve mně pozvolna narůstá pocit provinění vůči zanedbanému plánu práce na diplomce. V tu chvíli mě zasáhla myšlenka o síle blesku: škoda, že takové achievementy nedostávám i v reálném životě.

A proč by to vlastně nemohlo jít? Provinilost najednou vystřídalo nadšené vzrušení z nového nápadu. Videohra plná dobrodružství výjimečně spadla na spodní lištu obrazovky a já jsem zběsile začal hledat na internetu pojmy jako life as game nebo life achievement score. A pak jsem to našel! Slovo nadřazené tomu, co jsem celá léta zažíval ve videohrách. Několik skupin nadšenců a projektů se pokoušelo převést onu zábavnost z her do skutečného života a já jsem objevil novou magickou formuli: gamifikace.To je ono. Téma mé diplomové práce bylo na světě.