Snění o domorodectví

Jak občas připomínám sobě i vám čtenářům, ambicí této rubriky je ohledávat rozdíly mezi zdravou individuací a zaslepeným individualismem, mezi podporujícím spolubytím a neuvědomovaným, tedy slepým kolektivismem a zkoumat funkční roviny péče o duševní zdraví v kontextu chápání polis, rozšířené o přírodu a naše tělesné propojení s ní. Tentokrát bych k tomuto tématu rád přinesl některé z principů domorodectví, které jsem zakusil na Potulné univerzitě přírody, pořádané každoročně spolkem Pilgrim. Ta si letos pro své myšlenkové putování vybrala domorodectví, prochozené a uzemněné v prostředí svébytných Bílých Karpat. 

Wetiko

Začnu hned zostra otázkou. Dá se vlastně v dnešní době vyrážet na dovolené se záměrem vypnout, odstřihnout se a užívat si bezstarostně léta? V době hladomoru v Gaze, války na Ukrajině? Vždyť i dovolená může být způsobem přímé konfrontace s rozkolísaností dnešního světa, například ve formě požárů v okolí navštíveného letoviska. Potulujeme-li se s Pilgrimem, vkládáme do horských samot, hlubokých lesů a širokých výhledů tyto otázky v podobě ranních přednášek a diskusí. Když jsem poprvé zaslechl, že letošním tématem bude domorodectví, trochu jsem znejistěl. Přiznám se, že jsem už získal určitou alergii na nejrůznější, byť dobře míněná, poselství různorodých původních kmenů, které se nějak snaží vyléčit náš západní svět. Ale zvítězila ve mně zvědavost a důvěra. Důvěra v našeho „scenáristu“, kulturního historika Jiřího Zemánka, dožívajícího se letos sedmdesáti dvou let, a v jeho schopnost vyhmátnout téma doby, sehnat k němu neuvěřitelně zajímavé a kompetentní řečníky z celého světa – ty často pochopitelně pouze online – a to vše propojit s relevantními příběhy místní kultury a krajiny. Je to dovednost, kterou bych se neostýchal nazvat magickou. Ostatně daleko dříve, než jsem Jirku potkal osobně, jsem se potkával s jeho texty a překlady (například ve starších vydáních Revue Prostor), které se mě takřka vždy osobně a hluboce dotkly. A aniž bych z něj dělal nějakého gurua – on by byl ten poslední, kdo by o podobné označení stál –, jeho až úsměvná chaotičnost projevu vystihuje přesně dnešní potřebu proplétání, spojování a vidění kontextů a doširoka rozkročenou síť významů, která je skoro nevyslovitelná. Bez toho dnešní realitu psýché nelze uchopit. A je to nesmírně těžké. Nejinak tomu bylo v Bílých Karpatech. Intenzivně k tomu přispívá i osazenstvo „univerzity“. Potkáte zde ekoložky, environmentalisty, socioložky, psychoterapeuty, antropoložky, aktivisty i faráře. Dopoledne zápasíme s nelehkými tématy, abychom jejich ozvěny sesbírali při více či méně náhodných hovorech odpoledních výšlapů. Hřeje mě už jen to, když o tom píšu. Nějak mi to evokuje staré filozofické pojetí dialogu procházkou. Procházkou v přírodě, která je chrámem i předmětem rozostřené pozornosti.

Že nás Jiří nešetří a nezve na tradiční dovolenou, lze ukázat již na prvním konceptu, jímž vpadl do našeho myšlenkového světa. Už tento koncept evokuje, jak hluboce a radikálně jsme téma domorodectví otevřeli. Wetiko pochází z domorodých jazyků a pro psychoterapeutický kontext bychom ho mohli vyjádřit jako virus ego-střednosti, „nenažranosti“ ve všech významech toho slova. Spisovatel Paul Levy v pokusu najít jazyk, který by byl pro západní publikum srozumitelný, popisuje tento jev jako „maligní egofrenii“ – jako ego osvobozené od rozumu a omezení, které jedná podle zlovolné logiky rakovinné buňky. Domorodé kultury jej spojují s tím, co zažívaly v přímém kontaktu s evropskými kolonizátory. To, že je popisován v podobě viru, není nic prvoplánově laciného. Jeho vliv měl povahu rychle se šířící epidemie, před kterou nebylo úniku. Pokud jej mám nějak stručně vztáhnout k fenoménu domorodectví tady a teď, mohli bychom přemýšlet o tom, jak si vystačíme s tím, co máme, s tím, kde a s kým žijeme. Do jaké míry náš domov v tom nejširším slova smyslu prožírá a požírá okolní svět. Možná zde mohu znovu přizvat na pomoc jednu podobu „dvojnice“, o níž píše Naomi Klein ve stejnojmenné knize a které přisuzuje dopady našeho „druhého“, „stínového“ já na okolní svět, dopady, které nechceme a někdy ani nemůžeme přímo vidět. Patří do obsahu naší psýché například to, co způsobilo lithium, obsažené v našem mobilu, lidem, kteří ho vytěžili, zpracovali a dopravili v úhledném balíčku naplňujícím představu našeho pohodlí až do tepla našich domovů? Není to pro naši psýché a pojetí naší psychoterapie už trochu moc?