Ještě nedávno byla intimita dvou lidí svázaná hlavně s fyzickou přítomností, dotekem, pohledem do očí. Dnes pocity blízkosti stále častěji vyhledáváme a zažíváme i na dálku: přes obrazovky, notifikace a ujišťující zprávy. Jak prožívá vztahovost Generace Z?
Nejdřív pár čísel. Přes aplikace se seznámilo přes dvacet procent současných mladých párů. To jsou ti šťastnější. Single muži se v aplikacích Tinder, Bumble a Badoo rok od roku potýkají s drsnější realitou: analýzy ukazují, že muži dostanou match (shodu), a tím i možnost psát si s potenciální partnerkou, jen v 0,6 procentech z celkového počtu žen, kterým se jejich profil zobrazil. Ženy přitom mají šanci na match kolem čtyřiceti procent. Navíc algoritmy často zvyšují dosah populárních profilů, nejčastěji těch stereotypně nejatraktivnějších mužů. To znamená, že toto malé procento mužů získává velkou většinu shod, zatímco ti zbylí téměř žádné.
Sdílím polohu, tedy miluji
Pro Gen Z se často stává digitální kontakt primárním jazykem vztahovosti. Sdílení polohy, posílání hlasových zpráv, memů, playlistů nebo přání dobré noci přes chat jsou novými vztahovými rituály, které vytvářejí pocit rytmu a sounáležitosti a dávají vztahu strukturu a předvídatelnost. Problém nastává ve chvíli, kdy se rituál stane povinností nebo kontrolním mechanismem – intimita se mění v monitoring.
A pokud partner nezareaguje na zprávu dostatečně rychle, nebo si najednou sdílení polohy vypne, může přijít silná úzkost, a toto přerušení toku digitální intimity může být okamžitě vnímáno jako ohrožení vztahu. Gen Z se ale zřejmě v tomto typu komunikace orientuje dobře a tvoří vlastní kreativní cesty, jak si být blíž, i když pouze virtuálně. Absentující tělesnost v digitální komunikaci nahrazuje emotivní jazyk, GIFy a posílání reels (krátkých videí), které to řeknou za vás. Kde chybí dotek, mimika či držení těla, přichází objímací emoji. Bez tělesných signálů ovšem nemůžeme plně číst zprávu, kterou nám o vztahu a aktuálním rozpoložení ten druhý vysílá. I to může způsobovat podprahovou úzkost, protože mozek po statisíciletém vývoji v tlupách očekává komplexní proud smyslových informací pro vyhodnocování aktuální situace.
Jsme „překomunikovaní“?
Dříve spolu dva lidi „prostě byli“ a ve většinové společnosti existoval víceméně jeden typ všeobecně uznávaného partnerského vztahu: ten závazný a monogamní. Buď spolu chodíme, nebo ne.Digitální prostředí svou tekutostí a nekonečnými možnostmi tvoří živnou půdu pro nové formy vztahů, které jsou nejen pestré, ale i nestrukturované a roztěkané. Třeba situationship, tedy „napůlvztah”, kdy se dva lidé vídají a na první pohled se může zdát, jako by spolu chodili, ale bez jasně definovaného závazku, bez domluvené exkluzivity nebo směru, kam se chtějí dál ubírat. V téhle neohraničenosti jednomu může být dobře, druhému už méně, přesto nezbývá než vyčkávat, zda se situace časem změní.
V online chatu snadno můžeme mít „rozehraných“ i více vztahů naráz, provozovat tzv. benching, tedy mít na střídačce „náhradníky“. Představa, že Gen Z masivně žije v otevřených či polyamorních vztazích, je však mylná. Monogamie zůstává silným ideálem – většina mladých o ní fantazíruje a mnozí ji vnímají jako nostalgický, i když někdy nedosažitelný vzor. Přesto je tato generace otevřená i netradičním vztahovým modelům a etické nemonogamii více než kdy dřív.
Placená zóna
Předplatitelé časopisu mají neomezený přístup k článkům publikovaným od roku 2005 až do současnosti.