Minirecenze: Pseudohlad

Podle známé Maslowovy hierarchie člověk zpravidla začíná od uspokojování svých základních potřeb a teprve pak postupuje vzhůru k těm ostatním, tedy „buduje pyramidu“. Někdo však tento proces převrátí, aby upřednostnil potřeby ve vyšších vrstvách, a své tělo ignoruje. Může jít o umělce či vědce, kteří nevnímají únavu ani hlad, protože jsou poháněni inspirací nebo vnitřní vizí. Nebo o lékaře v terénu či záchranáře, kteří potlačují pud sebezáchovy a vlastní aktuální potřeby, aby zachránili jiné. Kniha amerického psychiatra a neurologa Judsona Brewera s podtitulem Proč jíme, když nemáme hlad, a jak s tím skoncovat ovšem popisuje horší variantu popsané situace, totiž to, když touha po jídle vychází z toho, že se dotyčný naučil jíst, protože se nudí, cítí se osamělý nebo „zajídá“ nějaké trauma. Jinými slovy, zamotal se do začarovaného kruhu tužeb, které nejsou založené na jeho skutečných potřebách. Kniha líčí metody, jak se tohoto nutkavého chování zbavit a začít vnímat a uspokojovat skutečné potřeby vlastního těla. Pro leckoho je jídlo stresující, protože kvůli němu drží dietu nebo se přejídá, ale autor ukazuje, jak se jeho všímavá a pozorná konzumace může stát součástí vědomé péče o sebe sama i prostředkem potěšení. Odkazuje přitom na dnes stále vlivnější metodu mindfulness, kterou si ani nemusí příliš přizpůsobovat: už v knize Život samá pohroma od Jona Kabata-Zinna, zakladatelském díle o mindfulness v západním kontextu, najdeme dlouhou a nesmírně podrobnou pasáž o konzumaci rozinek a o tom, jak se cítíme, když je naše tělo – tedy my – o jednu rozinku těžší...