Síla vědomé zranitelnosti

Na Lince bezpečí často s nově příchozími kolegy a kolegyněmi sdílíme prvotní dojem z vkročení do prostoru, v němž se odehrává přímá práce s našimi klienty. Jde o pocit úcty a lidskosti prostupující napříč hovory s nejrůznějšími tématy a lidmi – od školních dětí přes dospívající až po mladé dospělé. Mnohdy je tento dojem doprovázen nadšením z toho, co od nás ke klientovi odchází. To je však pouze půlka celku. Když slyšíme druhou stranu na opačném konci telefonu, může to pohled na naši práci podstatně změnit.

Dřív jsem přítomnost sebevědomí vnímala jako něco, co je na člověku hned vidět, slyšet a cítit při pevném stisku ruky u pozdravu nebo představení se. Myslela jsem si, že opravdu sebevědomý člověk neprožívá nejistotu, pochybnosti ani strach. V mé představě měl takový jedinec život pod kontrolou a věděl si se vším rady. A když nevěděl, netrápil se tím. Byl úspěšný, a tedy i šťastný.

V průběhu let se ta představa proměňovala podle toho, koho jsem zrovna potkávala a jak jsem se sama potýkala s vlastním sebevědomím. Setkávala jsem se s pojmy jako „nízké“, „zdravé“ nebo „příliš vysoké“ sebevědomí. S postupným přibližováním se k porozumění tomu, co sebevědomí vlastně je a jakou hraje v životě člověka roli, jsem se od své původní představy čím dál víc vzdalovala. Největší posun přišel v době, kdy jsem začala pracovat s lidmi v krizi – téma sebevědomí se mi začalo ukazovat z úplně nové perspektivy a v nekonečně mnoha podobách. S vyvrácením mého někdejšího přesvědčení přišla spousta otázek: co všechno sebevědomí obsáhne, za čím v našich životech stojí, k čemu je dobré?

Možná se každý z nás už někdy setkal s výrokem „on/ona nemá žádné sebevědomí“. Pokud by to opravdu platilo, znamenalo by to, že sebevědomí je privilegium náležící pouze někomu. Jestliže je však sebe-vědomí vědomí o sobě, je to vlastnost každé lidské bytosti bez výjimky. Nelze tedy sebevědomí nemít, nýbrž ho lze mít různé – vzhledem k míře i kvalitě. 

Společně s mými úvahami o klientech hledajících pomoc, když jsou v krizi, mi také vyvstávaly otázky, co tyto lidi spojuje a co je na jejich příbězích často tak strhující. Došla jsem k tomu, že je to jedinečnost, originalita. Člověk v krizi zpravidla nemívá kapacitu, a možná ani pomyšlení, na konstruování svého příběhu takovým způsobem, aby vypadal zajímavý a pro druhé atraktivní – aby hlavní hrdina působil silně a sebevědomě. Ne. Člověk v krizi nehledí na to, jak věci vypadají či působí. Jsou prostě takové, jaké jsou. Není tam prostor pro hru, pro masku, kterou můžeme někdy nasazovat právě i ve snaze působit sebevědomě. „Krizové“ příběhy bývají surové a bez příkras. O sebevědomí tam není potřeba usilovat. Zároveň to ale neznamená, že tam není.

S postupným pronikáním do osudů lidí v krizi jsem začala sebevědomí rovněž vnímat jako něco velmi rozmanitého, co se nedá jasně definovat ani ohraničit a je pokaždé jiné. Zjistila jsem též, že „zdravé sebevědomí“ nezaručí proplouvání životem bez nejistot, strachu a pochyb. Možná naopak. Od těchto lidí jsem se naučila, že právě ve chvíli, kdy si své nejistoty, strachy a pochyby naplno uvědomí, jsou u sebe. Jsou sebe-vědomí. Není to ani vidět, ani bychom to pravděpodobně necítili při stisku ruky. Dá se to však vnímat přes duševní napojení s takovým člověkem, který si uvědomuje nejen vlastní zranitelnost, ale i svět kolem sebe. Často také ví, jak těžké je ustát tlak současné doby vyžadující výkon, sebeprezentaci a prosazení se za každou cenu – obzvlášť pokud si zdravě uvědomuje své nejistoty a křehkost. Vnímat tyto dva světy, které na sebe často naráží, pro něj bývá bolestné. A přesto v sobě najde sílu a hledá kotvu pro toto uvědomění sebe ve světě. Není to ale cesta sebejistého, okázalého projevu, nýbrž (často neviditelné) hloubky a vnitřní síly.

Pokud se cítíte sami nebo procházíte těžkým obdobím, řekněte si o pomoc. Můžete se obrátit na Linku bezpečí (pro děti a studenty do 25 let) na čísle 116 111 nebo na Rodičovskou linku na čísle 606 021 021, https://www.linkabezpeci.cz.