Je AI nová ezoterika?

Ezo ve škole

V organizaci Prostor plus, kterou vedu, se na školách už mnoho let věnujeme primární prevenci. Vysíláme do škol dobře vycvičené lektory, terapeuty a psychology. Ti při práci s dětmi používají standardní nástroje pomáhajících profesí – mimo jiné i terapeutické a projektivní karty. Nic exotického: karty jsou v psychologii běžný pracovní materiál minimálně sto let. Slouží k tomu, aby dítě, které nedokáže pojmenovat, co se v něm děje, mohlo ukázat na obrázek a začít mluvit.

Naše lektorka a terapeutka byla přizvaná do jedné třídy druhého stupně, kde se dlouho hromadilo vztahové napětí mezi děvčaty – odmítání, křivdy, ústrky, které se přenášely a znásobovaly na sociálních sítích. Pracovala se skupinou přes karty Dixit – jen obrázky, žádný výklad, žádná mystika. Během sezení se řada věcí otevřela, pojmenovala a částečně urovnala. Jedné dívce, u které téma šlo hlouběji, se kolegyně věnovala dál individuálně. Ostatní dívky se úlevou rozplakaly a začaly se objímat.

A tady se to zlomilo.

Kolem plačících se sešel zbytek třídy. Někteří spolužáci se přidali v pláči. Jiní vytáhli telefony a začali celou scénu natáčet a rovnou nahrávat na sítě. Plačící dívky si na svých telefonech všimly, že jsou právě sdíleny – a začaly plakat víc. Některým se zrychlil dech, jedna začala hyperventilovat. Učitelka procházející kolem volala záchranku. Ředitel v panice volal policii – bál se, že ve škole dochází k něčemu, o čem neví, možná k útoku. Do školy dorazila policie, záchranka, později rodiče.

Když se prach usadil, ředitel uviděl na stole karty Dixit a řekl větu, kterou si pamatuju dodnes: „Co to tu provozujete za ezo věci? Tohle má být kvalitní psycholog?“

Přijel jsem, dával jsem to dohromady. Sepisovali jsme společnou tiskovou zprávu, aby komunikace k rodičům, k učitelům, k novinářům šla jednou řečí. A mezi řádky té krize se dalo číst přesně to, o čem je tento článek: ezo není obsah. Ezo je pohled.

Dixit karty nejsou ezo – ale ve chvíli, kdy je ředitel vidí poprvé v životě, uprostřed chaosu, u plačících dětí, potřebuje pro nesrozumitelnou situaci nálepku. A „ezo“ je nálepka velmi pohodlná. Popíše, aniž by cokoli vysvětlila. Zbaví odpovědnosti se ptát. Označí, a tím uklidí.

V uvedené scéně se ale odehrávalo ještě něco. Emoce v místnosti negradovaly samy od sebe. Škálovaly proto, že kolemstojící vytáhli telefony a začali plačící dívky vysílat do sítě – a dívky vysílaný obraz sebe samých ve stejném okamžiku viděly. Byly zrcadleny algoritmicky, v reálném čase, před vlastníma očima. To není jen skupinová dynamika, jakou znají učitelé sto let. To je nová vrstva, kterou přidal telefon: zpětná vazba emoce zesílená platformou. Hyperventilace přišla až po tom sdílení.