Mezi psychoterapií a ezoterikou

Kde je hranice mezi ezoterickými a psychoterapeutickými přístupy? Musíme se bát mluvit o tom, co všechno mají společného? Jako psychologové ezoterice často vyčítáme, že vede lidi k tomu, aby se spoléhali na něco, co je mimo ně samotné a mimo „selský rozum“ – třeba na hvězdy, čísla nebo vesmír. Jenže i v našem psychologickém slovníku běžně používáme tak trochu magické slovo – sebepřesah. Zní sofistikovaně a dá se pod něj schovat ledacos.

Každý z nás má své jedinečné zkušenosti se sebepřesahem, stejně jako své vlastní prožitky „mezi nebem a zemí“, na které vědecké teorie nestačí. Jak takové zkušenosti integrovat do psychoterapie a přitom zůstat bezdoktrinální? Jak být lidský a podpořit klienta v tom, že i když připouští možnost „zásahů shůry“, zůstává on sám strůjcem svého života?

Každý psychoterapeut je „věřící“

Usedám k psaní tohoto článku a uvědomuji si, že se zde identifikuji především s rolí psycholožky ve zdravotnictví a frekventantky akreditovaného psychoterapeutického výcviku. Kdybych se s těmito rolemi neidentifikovala, asi bych si netroufla přispívat do psychologického časopisu. Když je ale na chvíli dám do závorky, sedí tu především člověk. Člověk, který se mnohokrát ocitl v situaci, kdy si nevěděl rady, kdy potřeboval v záplavě intenzivních pocitů – hlubokého smutku, beznaděje nebo bezradnosti – něco nebo někoho, čeho či koho by se mohl zachytit. Protože spolehnout se v takových chvílích sám na sebe prostě nestačilo.

Troufám si říct, že podobnou zkušenost má každý z nás. Přijdou chvíle, ve kterých selhávají naše obvyklé zvládací strategie. Chvíle, kdy se děje něco, co nemůžeme zcela ovlivnit ani vysvětlit. A tehdy si začínáme klást otázky: Proč se to děje právě mně? Proč zrovna teď? Co mám udělat? Co mám pochopit? To jsou otázky, na které nám dobrý psychoterapeut neodpoví. Je tu od toho, aby byl s námi. Aby nás provedl našimi pocity, myšlenkami i otázkami. Odpovědi ale nechává na nás.

Což je ve chvílích, kdy si nevíme rady, vlastně dost neútěšné.

Vysvětlení totiž přirozeně přinášejí úlevu. Když máme zdůvodněno, proč se věci dějí, dokážeme se s nimi lépe vyrovnat. Jak říkal Viktor Frankl: „Kdo má své proč, snese téměř každé jak.“ Otázky „proč“ jsou otázkami po smyslu. A právě potřebu smyslu považoval Frankl za jednu ze základních lidských potřeb. Současně ale zdůrazňoval, že smysl nelze hledat jako něco univerzálního. Je vždy jedinečný a vztahuje se ke konkrétnímu člověku a jeho životní situaci. Frankl také předpokládal, že každý z nás má v sobě „smysl pro smysl“ – schopnost vycítit, co je pro nás pravdivé a správné. Jenže jak tento „smysl pro smysl“ funguje ve chvílích, kdy se nám hroutí nejen okolní svět, ale i my sami?

V takových chvílích jsme často příliš křehcí na to, abychom v sobě našli pevný bod. A tak ho začínáme hledat venku. „Tonoucí se stébla chytá“ je rčení, které má lehce pejorativní nádech, jako by tonoucí byl slabý nebo neschopný. Já bych ovšem ráda měla možnost občas taková být. Topit se. Tápat. Napřahovat ruce. Doufat, že se neutopím. Že přijde něco nebo někdo, čeho se budu moci zachytit, opřít se a odpočinout si.

Právě ono doufání, prožitek naděje a vnímání smyslu i v tom, co se zdá prázdné a beze smyslu, je ve své podstatě víra. Víra přitom nemusí mít náboženskou podobu. Můžeme věřit v Boha, vesmír, ale také v lásku, v rodinu, v poslání skrze svou profesi. Jenže i naše nejvyšší hodnoty se mohou otřásat pod životními událostmi. Rozpadne se partnerství, zemře blízký člověk, přijde nemoc nebo ztratíme možnost vykonávat práci, která nás naplňovala.

A právě tehdy přicházejí lidé do psychoterapie.

A právě tehdy přicházejí i za ezoteriky.

Jakou útěchu jim můžeme nabídnout, když se ptají: „Proč?“

Musíme se jako psychoterapeuti za každou cenu zdržet jakékoli odpovědi jen proto, že nechceme mít nic společného s kartáři, věštci nebo lidmi „napojenými na vesmír“?