Existuje láska bez žárlivosti?

Partnerská žárlivost je bezesporu jednou z nejzákladnějších lidských emocí, nebo přesněji komplexu emocí, který se objevuje v nejrůznějších situacích a projevuje se rozličným chováním. Příkladů z krásné literatury je nespočet - Othello, Pozdnyšev, mladý Werther... Ovšem žárlivost nemusí mít takto vyhrocené podoby.

Kdybych se vás zeptala, zda jste někdy v životě pocítili žárlivost, naprostá většina by nejspíš odpověděla ano. Kdybych se vás ovšem zeptala, zda žárlíte na svého partnera, jednoduché ano - ne by se rozrostlo ve velmi pestrou škálu výpovědí, v nichž by patrně dominovaly dvě, znějící přibližně „ano, trošku“ a „skoro ne“.

Jedním z hlavních problémů studií zaměřených na žárlivost je totiž negativní náboj tohoto pojmu. Proto při zjišťování míry žárlivosti konkrétního člověka je třeba počítat s tím, že se k této „slabosti“ obtížněji přiznává. Navíc aktuální pocity závisejí samozřejmě na řadě aspektů partnerského soužití.

Miloval jsem ji až k smrti

„...pořád jsem na to musel myslet. Už asi čtvrt roku jsem jí tajně kontroloval telefon i e-mail. Když nebyla doma, byl jsem nervózní, představoval si nejrůznější věci, které provádí, a tak dvakrát za hodinu jsem jí psal smsku. Jednou přišla později, než slíbila, já ji začal vyslýchat, chtěl jsem vědět do nejmenších podrobností, co dělala. Napřed zase plakala, ale po chvíli mi sdělila, že toho má dost a že když to teda chci vědět, tak s Petrem spala od té doby, co se ke mně vrátila, asi třikrát. Začal jsem jí sprostě nadávat. Byl jsem v transu, naprosto šílený. Běžel jsem do kuchyně, popadl nůž a běžel zpět do ložnice. Zeptal jsem se jí, jestli to myslí vážně, ale ona neodpověděla. Strhl jsem ji na postel a bodal do ní. Potom jsem sám zavolal policii. Nevím, proč jsem ji zabil, miloval jsem ji.“ (výpověď odsouzeného Jaromíra, 45 let, pochází z rozhovorů autorky v rámci výzkumu o žárlivosti)

Pro patologickou formu žárlivosti se v psychiatrické praxi běžně používá několik názvů, například Othellův syndrom, patologická žárlivost či erotický žárlivostní syndrom. Patologická žárlivost je popisována jako rozsah iracionálních myšlenek a emocí, které jsou spojené s nepřijatelným, extrémním chováním, v němž hraje dominantní roli předpojaté přesvědčení o partnerově sexuální nevěře, které není založeno na reálných důkazech. Jinými slovy, zdravý člověk žárlí jenom, když má pádný důkaz, kdežto nemocná osoba vnímá i malé signály jako přesvědčivý důkaz a velmi prudce na ně reaguje. Patologický žárlivec se nepoučí ze svých chyb a jeho podezření bývá směřováno na více osob, kdežto „normální“ žárlivec modifikuje své chování podle okolností a zaměřuje své podezření na jednoho konkrétního rivala.

Trocha žárlivosti vztahu prospívá

„Muž byl první rok našeho vztahu žárlivý celkem hodně. Pořád chtěl všude chodit se mnou, nenechal mě samotnou s mými kamarády a s mým bývalým partnerem jsem musela nakonec veškeré kontakty přerušit. Potom ale jako by ho to úplně přešlo a najednou nežárlil vůbec. Tvrdí, že je to tím, že mi začal věřit, a taky, že už všechny lidi kolem mě zná a jsou to taky jeho kamarádi. Dneska, po pěti letech, mě občas zamrzí, že nežárlí aspoň trošku, protože ono s ním opravdu vůbec nic nehne. To já, která jsem na začátku nežárlila skoro vůbec, se dnes přece jenom občas přistihnu, že ho kontroluju, jestli se náhodou příliš neusmívá na některou z mých kamarádek. Taky mi čím dál víc vadí, když se chce jít někam bavit sám. Je to, jako by se on vyléčil a já se nakazila. Ale není to nic hrozného. Mám prostě pocit, že mi na něm záleží víc než dřív.“ (Milena, 37 let)

Dřívější tradiční psychologický postoj k otázce žárlivosti byl převážně negativní. Podle jeho zastánců je žárlivost pro oba partnery pouze ztrátová, může vést k rozpadu partnerství a je častým motivem násilí. Mnozí klinici se také snaží své klienty žárlivosti (nejen patologické) odnaučit.

Není to překvapující zjištění, když si uvědomíme, že většina dřívějších výzkumů se zaměřovala právě na patologické projevy a žárlivost byla často diskutována ve spojení s násilím proti partnerovi nebo dokonce s vraždami soka či partnera. V jedné americké studii, zaměřené na vraždy zapříčiněné sociálními konflikty, byla žárlivost uvedena jako příčina ve 20 % případů.

Dnešní pohled je k žárlivosti shovívavější. Ve většině výzkumů převážná část mužů i žen uvádí, že se někdy vědomě snažili vyvolat v partnerovi žárlivost. Vyvolávání žárlivosti je dokonce považováno za jednu z běžně používaných taktik udržování partnera v partnerství, přičemž bývá popisováno jako nepřímá strategie sloužící k vyrovnání sil. Častěji ji tedy používá ten slabší.

Z jiného pohledu může absence žárlivosti vést k oslabení obezřetnosti ve vnímání ohrožení partnerského vztahu, jak ze strany možného rivala, tak z hlediska neuspokojení partnerových potřeb - a to se ve vztahu může stát osudným. Podle evolučních psychologů je dokonce absence žárlivosti v partnerství více alarmujícím signálem než její přítomnost a ukazuje na emocionální vyčerpání vztahu. Většina studií se shoduje na tom, že ve spokojených a stabilních partnerstvích se objevuje vyšší intenzita žárlivosti. Vysvětlení se zdá logické: jedinec se více obává ztráty fungujícího partnerství, neboť by již nemusel najít stejně dobrou alternativu.

Existují však i studie, které zjistily opačný trend, tedy negativní vztah mezi intenzitou žárlivosti a partnerskou spokojeností. Vysvětlení nabízejí dvojí: a) dlouhodobé působení žárlivosti ve vztahu snižuje partnerskou spokojenost, b) nespokojenost jednoho z partnerů zvyšuje pravděpodobnost, že bude nevěrný, a potom je skutečně na co žárlit.

Pro druhou možnost mluví například fakt, že většina žen uvádí jako důvod nevěry nespokojenost s fungováním některé ze složek partnerství; naopak ženy, které jsou šťastné a milují svého partnera, jsou z 98 % věrné. Většina žen, které měly mimopartnerské aféry, hodnotila své partnerství jako nešťastné. U mužů se však neobjevil žádný vztah mezi spokojeností v partnerství a tím, zda měli nějaké mimopartnerské románky.

Co zvyšuje patologickou žárlivost
Poznatky o vývoji patologické žárlivosti ukazují, že její projevy se velmi často rozhoří v souvislosti s následujícími faktory:
* Erektilní dysfunkce u mužů a nástup menopauzy u žen (obojí je interpretováno jako ztráta reprodukční schopnosti žárlivého partnera).
* Ženina sexuální nespokojenost (muži interpretováno jako neschopnost ukojit partnerku; často souvisí s absencí orgasmů u partnerky a nespokojeností s velikostí penisu u žárlivého muže).
* Klesající zájem o sex s partnerem (pokles zájmu o sexuální aktivitu jednoho partnera bývá druhým interpretován jako důkaz jeho mimopartnerského poměru).
* Rozdíl v přitažlivosti partnerů.
* Pocit nedostatečnosti a nejistoty žárlivého partnera.
* Šokující odhalení (jedná se o zkušenosti s nevěrou u minulých partnerů nebo vlastních rodičů).
* Alkoholová a drogová závislost (ve studiích na toto téma je mezi léčenými alkoholiky uváděn výskyt patologické žárlivosti vyšší než 27 %).

Atraktivnější žárlí méně?

„Když jsme spolu začínali chodit, tak jsem si připadala opravdu hezká a zábavná. Přišlo mi, že pro mě skutečně není problém sbalit kohokoli, koho jsem chtěla. Měla jsem pocit, že Jirka musí být strašně pyšný, že zrovna on mě má. Zato on mi zpočátku nijak zvlášť krásný nepřipadal. Teď mám pocit, že je strašně přitažlivý, pěkně se obléká, dokonce se i voní, pořád sportuje a je úplně jinak ostříhaný než dřív. Zato já bych asi měla zhubnout a víc cvičit. Poslední dobou má totiž narážky na můj zadek. Bojím se, aby mě nevyměnil za některou z těch svých studentek.“ (Markéta, 28 let)

V předchozích výzkumech bylo zjištěno, že atraktivnější partneři mívají více mimopartnerských afér a v porovnání s méně atraktivními jedinci dříve po uzavření manželství. Mají totiž více příležitostí k získání jiného partnera.

Zdá se, že to však není přímo atraktivita partnera, která míru žárlivosti ovlivňuje. Jde spíše o relativní rozdíl v atraktivitách mezi partnery - kdo si připadá méně atraktivní, žárlí více. Vlastní hodnocení je ovšem výrazně subjektivní, dalo by se ztotožnit s pojmem sebehodnocení. Jedinci, kteří hodnotili své partnery jako atraktivnější, navíc udávali malou pravděpodobnost vlastní nevěry v budoucnosti, kdežto svému atraktivnějšímu partnerovi přisuzovali pravděpodobnost vyšší.

Další výzkumy se zaměřily na možnost manipulace s partnerovým sebehodnocením. K jeho snižování přispívají zejména ponižující poznámky. Na ženy přitom nejvíce účinkují ty, jež se týkají jejich vzhledu.

Muži i ženy jsou znepokojeni, objeví-li se rival, který je předčí v některých vlastnostech, které jsou osobami opačného pohlaví vnímány jako přitažlivé. Ženy tedy žárlí na sokyně, jejichž tělesnou atraktivitu a krásu tváře samy hodnotí jako vysokou, respektive vyšší než svou vlastní. Muži žárlí více, jestliže je rival převyšuje v pracovních a finančních záležitostech a ve fyzické síle.

Ukazuje se rovněž, že muži i ženy prožívají větší žárlivost, je-li jim rival čímsi podobný, neboť tato podobnost snižuje jejich pocit jedinečnosti a zvláštnosti pro partnera.

Nevěra není jen o sexu

„...já jsem v tom předchozím manželství vůbec nežárlil. Všechno mi přišlo v pořádku, chodil jsem sice docela pozdě z práce, ale žena mi to nikdy nevyčítala. Rok po svatbě se nám narodil syn. Když měl šest, tak mi zničehonic sdělila, že ode mne odchází a bude žít s jedním naším známým. Nemohl jsem tomu uvěřit. Když jsem se potom dověděl, že mě s ním údajně podváděla téměř od svatby, úplně mě to vyděsilo. Připadal jsem si jako úplný hňup. Trvalo mi docela dlouho, než jsem se vzpamatoval a našel si Janu. Neřekl bych, že jsem teď nějak extrémně žárlivý, ale dávám si trošku víc pozor, snažím se být víc s ní, ptát se jí, co dělá a tak. Nerad bych o ni zas přišel.“ (Jan, 42 let)

Nevěra je fenoménem poměrně rozšířeným. Například Weiss a Zvěřina (2001) uváděli, že 63 % mužů a 42 % žen má zkušenost s mimomanželskou sexuální aférou.

Při nevěře však nemusí jít pouze o sexuální aktivity nebo dokonaný pohlavní styk. Nevěra představuje partnerovo porušení norem a nastavení hladiny emocionální či fyzické intimity s lidmi mimo partnerství. Tyto normy má každý z nás nastavené rozdílně. Sami si zkuste odpovědět na otázku: Co už bych sám u sebe považoval za nevěru? A co u partnera? Není to vůbec jednoduché a navíc odpovědi na tyto dvě otázky nemusí být totožné. Intenzitu žárlivosti mohou ovlivnit předchozí zkušenosti. V minulosti se mohlo jednat například o „šokující odhalení“ nevěry rodičů. Vzpomínky často sahají do časů puberty, která je kritickým obdobím pro psychický vývoj člověka a vytváření obrazu druhého pohlaví. Nevěra některého z bývalých partnerů, která byla například důvodem nečekaného rozpadu minulého vztahu, může vyvolat hypersenzitivitu dotyčného již na slabé náznaky, které by mohly značit partnerovu nevěru. Žárlivost ovlivňují rovněž zkušenosti s nevěrou stávajícího partnera i zkušenosti vlastní.

Podle Sagarina a kol. (2003) se u mužů, kteří byli podvedeni, objevuje vyšší intenzita žárlivosti než u mužů nepodvedených. Vliv předchozí zkušenosti s vlastní nevěrou nebyl prokázán. Zato ženy, které partnera samy podvedly, žárlí více než ženy věrné. Naopak vliv předchozí partnerovy nevěry na ženinu žárlivost autoři neobjevili. Většina studií se shoduje na tom, že v intenzitě žárlivosti není mezi muži a ženami rozdíl. Ve vlastních výzkumech jsem však jistý rozdíl objevila: muži často udávají, že jejich partnerky jsou v porovnání s nimi žárlivější, kdežto ženy daleko častěji tvrdí, že žárlí stejně jako jejich partner.

Jak předesílají evoluční teorie vzniku žárlivosti, budou to spíše kvalitativní rozdíly v žárlivosti, které budou hrát roli mezi pohlavími. V jednom z prvních klinických výzkumů na toto téma bylo zjištěno, že muži, kteří měli v určité situaci hrát žárlivost, daleko častěji zmiňovali sexuální aspekty mimopartnerského vztahu partnerky. V odborné literatuře se v této souvislosti hovoří o tom, že mužskou doménou je spíše žárlivost sexuální. Ženy se naopak zaměřují na nedostatek času pro rodinu a ztrátu partnerovy pozornosti. Jejich žárlivost je častěji charakterizovaná jako emocionální.

Mužská žárlivost se nejčastěji objevuje až po odhalení sexuálního styku partnerky s rivalem (tedy s křížkem po funuse), kdežto ženská žárlivost je aktivována znaky ukazujícími na partnerovu začínající zamilovanost. Některé studie dokonce uvádějí, že ženy jsou citlivější než muži na stopy, které by mohly ukazovat na partnerovu nevěru. Také se zdá, že ženy jsou v odhalování partnerovy nevěry úspěšnější a zároveň jsou úspěšnější ve skrývání své vlastní. Vždyť údaj, že až 90 % nevěrných žen dokázalo svůj mimomanželský vztah udržet v tajnosti, zní až neuvěřitelně.

Jste žárlivý/žárlivá? (anketa)

Petr Šmolka, manželský a rodinný poradce

Snad ne! Pokud bych však zahlédl svou ženu, jak se vášnivě líbá s cizím mužem, asi bych neměl sílu poklepat jí na rameno a lhostejně pronést: „Ty, až si to tady vyřídíš, tak se stav doma, já zatím něco přemáchnu, mohla bys mi pak pomoct s věšením (rozumí se, že prádla)“. Mám ale štěstí na věrnou či alespoň ohleduplnou ženu, která mi podobná překvápka příliš často nenabízí. A hlavně neslídím! Neumím si představit, že bych jí lustroval mobil nebo ji v nedůstojném převlečení sledoval noční Prahou…

Iva Macků, psycholožka, pracuje v reklamní agentuře

Jsem, i když to přiznávám nerada. Na druhé straně je mi hrozně nepříjemné, když někdo žárlí na mě. Žádné vysvětlování a uklidňování, že takhle to přece není, moc nepomáhá. Žárlivost bývá, stejně jako láska, slepá a iracionální. A každý z nás nejspíš někdy poznal, že dokáže opravdu bolet. Dá se s žárlivostí nějak bojovat? S tím pocitem asi těžko, ale s jejími důsledky, jako jsou zbytečné hádky a slídění, už ano. To, co cítíte, ovlivníte těžko, ale svoje chování kontrolovat můžete. Prostě - žárlivost k lásce patří. Někdo myslím řekl: Je to daň za to, že můžeme milovat.

Petr Weiss, klinický psycholog Sexuologického ústavu 1. LF UK

Mužská žárlivost je z evolučního hlediska jednoznačným důkazem toho, že ženská nevěra byla ve vývoji druhu častým jevem - pokud by ženy byly monogamní, žárlivost by se nevyvinula. Slouží totiž k tomu, aby si muž co nejvíce pohlídal reprodukční historii své partnerky, aby měl jistotu, že pak nebude muset celoživotně investovat co cizích genů. K tomu slouží různé formy omezování sexuální svobody žen: jejich zavírání v harémech, deformování nohou žen v Číně (aby nemohly daleko od odmova), zákony proti nevěrným ženám. Tak to mám se žárlivostí - když vím, proč existuje, jak se vyvinula a jaké jsou její příčiny, mám ji více pod kontrolou. Alespoň si to myslím.

Šárka Kubcová, speciální pedagožka, zajímá se o oblast partnerských vztahů

Určitě mám žárlivost v sobě jako každý člověk, ale měla jsem zatím štěstí, že jsem po svém boku měla partnera, který mi nedal příležitost to zjistit. Pro mě osobně je nejdůležitější, že vedle svého partnera se stále cítím, že jsem pro něj ve všem ta nej, a tím pádem nemám ani na koho žárlit. Protože žárlíte pouze na toho nebo na to, co nemáte a chtěli byste. Umím si ale představit, že by to mohla změnit utvrzovaná nejistota v sebe samu ze strany druhých, a na zdánlivě krásné, bohaté a úspěšné bych žárlit začala.

Jiří Šustr, psycholog

Nepatřím asi k výrazným plzákovským typům, ale líbí se mi jeho rovnice: podezření x pomluva = pravda. Jsem žárlivý, když se někdo velmi často (zajímavý kvantifi kátor) na moje děvče dívá způsobem, jako když skončí několikaletou ústavní léčbu v Sexuologickém ústavu. Nedělám ale psí kusy, když si vezme kratší sukni, spíš se mi to líbí, jsem tak trochu hrabalovsky povznesen, že je asi hezká, když od ní někdo nemůže odtrhnout zrak. Exaktně vyjádřeno na stupnici 1-10 jsem žárlivý na šest.

Šárka Gjuričová, rodinná terapeutka

Samozřejmě jsem si žárlivost zažila mockrát. Nevím, kdo nezažil osten žárlivosti, důležité vztahy jsou svou povahou nejisté. A tak žárlíme, protože se bojíme ztráty vztahů, žárlivé chování ale vztahy může kazit a vést k jejich ztrátě. Mocná emoce žárlivosti dokáže ale zcela změnit naše vnímání vztahů, pozor na ni. Pokud svou žárlivost rozpoznáme, máme šanci oslabit její moc. Lépe se to daří ve vztazích, které snesou riziko důvěry a které přejí našemu sebevědomí. Dnes už si na mne žárlivost moc netroufá, ale zas: nebyla by úplná jistota ve vztazích nudná?

Literatura:

Buss, D. M. (2000). The Dangerous Passion, New York: The Free Press.

DeSilva, P. (1997). Jealousy in couple relationships: nature, assessment and therapy. Behav. Res. Ther., 35: 973-985.

Harris, Ch. R. (2004). The Evolution of Jealousy, publikováno on-line.

Mathes, E.W. (1986). Jealousy and romantic love. A longitudial study. Psychological Reports, 58.

Sagarin, B. J., Becker, D. V., Guadagno, R. E., Nicastle, L. D., Millevoi, A.(2003). Sex differences (and similarities) in jealousy. The moderating influence of infidelity experience and sexual orientation of the infidelity. Evolution and Human Behavior, 24. 17-23.

Salovey, P. (1991). The Psychology of Jealousy and Evy. New York: The Guilford Press.

Shackelford, T.K. (2001). Self-esteem in marriage. Personality and Individual Differences, 30. 371-390.

Weiss, P., Zvěřina, J. (2001). Sexuální chování v ČR - situace a trendy. Praha: Portál.

White, G. L., Mullen, P. E. (1989). Jealousy. Theory, Research, and Clinical Strategies. New York: The Guilford press.