Souboj s matematikou

Všechno začalo tím, že ke mně na vyšetření přišla dívka, která uměla perfektně dělit dvojcifernými čísly. A nejen to. Dokázala zpaměti vypočítat i takové příklady, na které jsem si já musela vzít kalkulačku. Byla na to asi docela hrdá. „Co myslíš, kolik asi tak stojí chleba?“ začala jsem se ptát na věci, o kterých vím, že lidem žijícím v ústavech dělají občas trochu potíže. „Tak asi stovku,“ odpověděla mi. Chvíli jsem uvažovala, netrpí-li třeba celiakií nebo nějakou jinou nemocí, vyžadující kupování speciálního druhu chleba, který skutečně stojí kolem sta korun. Napadlo mě, že si taky třeba možná dělá legraci, nebo že mi za chvíli oznámí, že myslela sto zlotých nebo tak podobně. IQ měla podle předchozího vyšetření 77. „A kolik myslíš, že tak asi, odhadem, stojí nové auto?“ pokračovala jsem. „Asi tak dvě stě, protože je větší,“ prohlásila sebejistě. Pár dní nato jsem dumala nad individuálním učebním plánem, ve kterém jsem měla označit, co by se žáci na obdobné úrovni měli naučit a čím je naopak vůbec nemá cenu trápit. Nejdřív jsem škrtla nadpis „Obsah a objem kosočtverce“. Zauvažovala jsem, zda nezrušit kosočtverec jako takový, ale manžel tvrdil, že by člověk přece jen kosočtverec poznat měl, zvlášť kluci. Ponechala jsem tedy úvodní kapitolu této látky. Později se podobným postupem projasnilo učivo s názvem „Rozpoznávání geometrických tvarů“, díky němuž se vyřešil problém s elipsou, kuželem a mnohoúhelníkem. Tím jsem se zbavila geometrie a bylo možno pokročit do oblasti aritmetiky. Na čestném místě v učivu pro listopad se skvěla kvadratická rovnice. Matně si vzpomínám, že nám kdysi ve škole říkali, že je to velmi užitečná věc, bohužel už se nepamatuji, k čemu. Nepoužila jsem ji za celý svůj život ani jedinkrát, takže jsem ji taky škrtla. Stejně tak rovnici o více neznámých a početní příklady o vlacích, jedoucích z místa A do místa B proti sobě různou rychlostí. Nedovedu si totiž představit, že by některý z mých klientů, s mentálním postižením a ještě k tomu na vozíku, někdy na nádraží podobnou věc řešil. I kdyby samostatně dokázal dorazit do místa A a navíc ještě měl kamaráda, který by se ve srovnatelnou dobu dokázal dopravit do místa B, velmi pravděpodobně by při dnešním stavu železnic a ochotě tamní obsluhy alespoň jeden z nich měl takové potíže nastoupit do vlaku, že by to vzdal anebo vlak zmeškal, takže otázka, kde by se setkali, je zcela irelevantní. Pokud se to nějakému autorovi učebnic matematiky nezdá, nechť se pokusí sednout si na invalidní vozík a přepravit se pomocí Českých drah kamkoli. Mohu mu zaručit, že potom už podobné početní úlohy vytvářet nebude. Další řešení této problematiky přerušil - v podstatě soukromý - e-mail od organizátorů akce, na kterou jsem chtěla o víkendu jet. Autor mailu, mimo jiné vážený člen jistého spolku matematiků a tvůrce několika odborných knih, upozorňoval zúčastněné, že elektrické vedení v budově, kde se akce koná, je slabé, a proto není možno používat tam žádné soukromé elektrické spotřebiče. Končil sdělením, že jelikož v dohledné vzdálenosti není stravovací zařízení, je ochoten tento malý problém vyřešit tak, že nám půjčí svoji vlastní rychlovarnou konvici, která - zapojena do zásuvky v kuchyni - se jediná bude smět používat. Obratem jsem poznamenala, že i letmým pohledem na listinu přihlášených lze zjistit, že na tuto dvoudenní akci míří cca 900 lidí, a vyslovila jsem pochybnost, zda tato konvice bude stačit. Dalším z organizátorů mi bylo sděleno, že zcela určitě bude. Kdybyste to totiž nevěděli, tak voda v dotyčné konvici o objemu 1,5 litru se začne vařit za minutu a třicet pět sekund. Počítámeli dalších dvacet pět vteřin na manipulaci, zjistíme, že deset čajů o objemu 1,5 dl lze vyrobit za dvě minuty. To máme za hodinu tři sta čajů, za jedno přednáškové dopoledne všech devět set. Obdobná situace bude s toasty, které jsou vzhledem k absenci hospody a částečně i absenci peněz pro mnohé účastníky téměř jediným jídlem za tyto dva dny. Každý host bude mít tudíž nárok na jeden toast za dopoledne, přičemž předpokládáme malou frontu asi tak deseti lidí před toustovačem. Ano, matematicky je to správně. Realita však byla taková, že první jistič shořel už v půl desáté prvního dne. Někdo z oněch devíti set lidí měl totiž mobil a nabíječku, kterou zapojil do některé z vyviklaných zásuvek. Valná část žíznivých a hladovějících kupodivu odmítla akceptovat teorii konstantní fronty a snažila se domoci se jídla a nápojů v pauze mezi přednáškami, další část odmítla poněkolikáté se zbytečně prodírat davem čtyři patra dolů, aby zjistila, že v bufetu je stále ještě plno a zbytek nezvládl vynášení plných kelímků a tácků nahoru do pater. Tak nevím, nechybí na učebnicích matematiky varování? Neměl by na obálce být třeba nápis: „Příklady, obsažené uvnitř knihy, v realitě nefungují a svět venku za učebnou kabinetu matematiky vypadá úplně jinak? “