Online archiv

Autor: Petra Štarková

PUBERTOU s asistentem v zádech

Petra Štarková, 6/2017
Každé dítě - i to zdravotně postižené - by mělo chodit do normální školy. To si myslí ministerstvo školství i většina rodičů takových dětí. Pochopitelně. Chtějí, aby jejich dítě nebylo sociálně izolované, mohlo trávit čas mezi svými vrstevníky a rozvíjet kamarádské a později i partnerské vztahy v přirozeném okolí svého bydliště.

Proč odmítá pomoc, když ji potřebuje?

Petra Štarková, 12/2015
Každý známe někoho, kdo kvůli věku, nemoci nebo jinému omezení potřebuje pomoc. Jak se ale zachovat v situaci, když se snažíte udělat něco, co by vašemu blízkému, sousedovi či klientovi zlepšilo život, ale on na vaši pomoc jednoduše kašle?

Jak pustit do života handicapované dítě?

Petra Štarková, 7-8/2013
„My tě do ústavu nedáme!“ S tímhle předsevzetím začíná péči o handicapované dítě snad každý rodič. Většina z nich ho zdárně dovede až do dospělosti. A pak jim dítě udělá čáru přes rozpočet - přestane jejich péči potřebovat.

Ztráta paměti

Petra Štarková, 4/2013

Přijali ho z protekce

Petra Štarková, 10/2011
V běžné psychologické praxi se s nimi setkáme poměrně často, v odborné i populární literatuře jsou však jejich problémy opomíjené. Jde o lidi, kteří byli mezi ostatními uchazeči o zaměstnání nespravedlivě zvýhodněni a přijati na základě známosti nebo příbuzenského vztahu s někým, kdo na rozhodování o přijetí má vliv.

Fenomén fantasy: Proč menšinový žánr dobývá svět?

Petra Štarková, 9/2010
Kdo dnes nezná Harryho Pottera? Počet prodaných výtisků „potterovek“ směle konkuruje Bibli a plátna kin každý rok zaplaví nový díl ságy o mladém čaroději. Většina lidí ví, že knížky o Harrym Potterovi jsou „fantasy“. Tvrdí to všechny recenze a za pár let to budou sdělovat i učebnice literatury. Jak to, že kniha z žánru, který je primárně určen spíše pro úzkou čtenářskou skupinu, je najednou fenomén, který zahltí svět?

Svět 2060

Petra Štarková, 6/2010

Když dotek může zranit…

Petra Štarková, 5/2010
Ošetřování Toníka zabere většinu času celé rodiny. Koupel v hypermanganu, při které se musí nejprve odmočit staré obvazy, potom propíchat puchýřky a nakonec rány znovu přikrýt hojivým materiálem trvá skoro tři hodiny. Vyvazování jednotlivých prstíků – prevence proti jejich srůstání – je už rychlejší, ale zase se musí opakovat 2–3krát denně. Dále speciální cvičení, aby se co nejdéle zachovala dobrá funkce kloubů. K tomu připočtěte mixování veškeré stravy a neustálé sledování, aby se Toník neporanil…

Tajné životy

Petra Štarková, 11/2009
„Hele, odkdy má vlastně dítě takovej ten svůj tajnej život? Víš, jako že dělá něco, o čem rodiče nevědí a nemůžou to nijak zjistit?“ zeptala jsem se starší kolegyně. „Já myslím, že to začne někdy ve školce,“ pokrčila rameny. „Už?“ podivila jsem se. „Já myslela, že tak od puberty.“ Tenkrát jsem ještě neměla děti. Zato jsem měla problém: „Poslyš, tys dala večer Verunku do postele u okna a Davida ke dveřím?“ zkoumala hlavní vedoucí na táboře pro děti s postižením. „Ne, proč bych to dělala?“ Byla jsem si jistá tím, že usínali jako obyčejně. „Tak to je musel přehodit Mirek, když je v noci polohoval,“ usoudila. „Já na ně v noci vůbec nesahal, spali jako dudci,“ ozval se zívající Mirek od snídaně. Nebyl to Mirek. Nikdo z vedoucích ani z osobních asistentů tu noc v pokoji číslo tři vůbec nic nedělal, jen tam o desáté a druhé jukla kontrola, jestli spí. Spali. Spali i ráno, jenže David v dívčí posteli a Verunka v té jeho. Když jsme je požádali o vysvětlení, oba zatvrzele mlčeli. Oba měli těžkou formu kvadruparézy a ani jeden z nich se nedokázal samostatně přemístit na vlastní vozík, natož do vysokého polohovacího lůžka na opačné straně pokoje. V patře přitom nebyl nikdo další, kdo by je mohl zdvihnout a přenést. Další záhady na sebe nenechaly dlouho čekat. Vyměněné oblečení, záhadně puštěná hudba a pár cigaretových špačků v koupelně, na patře pokojů nechodících. Nikdy se nikdo nepřiznal a nikdy jsme nepřišli na to, kdo to má na svědomí. Tábor byl naplněný vesměs dětmi s kombinovaným postižením, tedy takovými, které kromě nepohyblivých nohou, rukou a smyslových vad mají ještě navíc mentální handicap. Z těch, co byly starší devíti let, jsme postupně vyloučili všechny, ty mladší ani nemělo smysl podezírat. Na záhadu se zapomnělo, já dostudovala a začala pracovat. Jednoho dne zrána se ozval telefon: „Dobrý den, mám takový problém. Ale dost se bojím, že mě budete považovat za blázna. Náš ortoped mě za něj už považuje,“ trochu rozechvěle znějící hlas ženy ve středním věku. „Proč si váš ortoped myslí, že jste blázen?“ „Protože vídám, jak naše nechodící dcera chodí. Nikdy jsem u toho ale nebyla. Vidím to jenom v zrcadle z vedlejší místnosti a potom, když přijdu, leží někde jinde než tam, kam jsem ji položila. Podle doktorů ale chodit nikdy nebude, není prý sebemenší šance, že by se kdy vůbec postavila.“ Podívala jsem se do spisu. Diagnóza zněla jasně. Přitom žena v telefonu mluvila logicky, nejevila žádné známky inkoherentního myšlení ani jiný příznak duševní poruchy. „Věříte mi, že je to možné? Že existuje nějaká pravděpodobnost, že se tyhle věci doopravdy dějí? Že třeba nevíme jak a nikdy to nezjistíme?“ Telefonát přerušilo zaklepání. Vychovatelky mi přišly říct, že na tachometru invalidního vozíku jednoho z našich klientů se neznámo jak objevila maximální dosažená rychlost 64 km za hodinu. Zmohla jsem se jenom na pokrčení rameny. Té ženě jsem odpověděla, že jí věřím. Nějaký tajemný fantom je nejspíš součástí každé domácnosti a každého dětského pokoje. Možná že všechny děti, a nejspíš už od narození, vedou svoje tajné životy, kterým nikdo nedokáže přijít na kloub. Možná že ve všech dětských pokojích se občas dějí věci, které nemají rozumné vysvětlení. Přesto jsou. Nejspíš to má nějaký důvod.

Rodina, nebo ústav?

Petra Štarková, 6/2009
S fyzickým nebo mentálním hendikepem je řízení vlastní životní cesty složitější. Jednou z nejzákladnějších otázek je, v jakém prostředí prožít od dětství co nejkvalitnější a nejspokojenější život. V případě zdravých lidí je odpověď jednoznačná – v rodině. U osob s hendikepem vždycky tak jasná není.

Souboj s matematikou

Petra Štarková, 5/2009
Všechno začalo tím, že ke mně na vyšetření přišla dívka, která uměla perfektně dělit dvojcifernými čísly. A nejen to. Dokázala zpaměti vypočítat i takové příklady, na které jsem si já musela vzít kalkulačku. Byla na to asi docela hrdá. „Co myslíš, kolik asi tak stojí chleba?“ začala jsem se ptát na věci, o kterých vím, že lidem žijícím v ústavech dělají občas trochu potíže. „Tak asi stovku,“ odpověděla mi. Chvíli jsem uvažovala, netrpí-li třeba celiakií nebo nějakou jinou nemocí, vyžadující kupování speciálního druhu chleba, který skutečně stojí kolem sta korun. Napadlo mě, že si taky třeba možná dělá legraci, nebo že mi za chvíli oznámí, že myslela sto zlotých nebo tak podobně. IQ měla podle předchozího vyšetření 77. „A kolik myslíš, že tak asi, odhadem, stojí nové auto?“ pokračovala jsem. „Asi tak dvě stě, protože je větší,“ prohlásila sebejistě. Pár dní nato jsem dumala nad individuálním učebním plánem, ve kterém jsem měla označit, co by se žáci na obdobné úrovni měli naučit a čím je naopak vůbec nemá cenu trápit. Nejdřív jsem škrtla nadpis „Obsah a objem kosočtverce“. Zauvažovala jsem, zda nezrušit kosočtverec jako takový, ale manžel tvrdil, že by člověk přece jen kosočtverec poznat měl, zvlášť kluci. Ponechala jsem tedy úvodní kapitolu této látky. Později se podobným postupem projasnilo učivo s názvem „Rozpoznávání geometrických tvarů“, díky němuž se vyřešil problém s elipsou, kuželem a mnohoúhelníkem. Tím jsem se zbavila geometrie a bylo možno pokročit do oblasti aritmetiky. Na čestném místě v učivu pro listopad se skvěla kvadratická rovnice. Matně si vzpomínám, že nám kdysi ve škole říkali, že je to velmi užitečná věc, bohužel už se nepamatuji, k čemu. Nepoužila jsem ji za celý svůj život ani jedinkrát, takže jsem ji taky škrtla. Stejně tak rovnici o více neznámých a početní příklady o vlacích, jedoucích z místa A do místa B proti sobě různou rychlostí. Nedovedu si totiž představit, že by některý z mých klientů, s mentálním postižením a ještě k tomu na vozíku, někdy na nádraží podobnou věc řešil. I kdyby samostatně dokázal dorazit do místa A a navíc ještě měl kamaráda, který by se ve srovnatelnou dobu dokázal dopravit do místa B, velmi pravděpodobně by při dnešním stavu železnic a ochotě tamní obsluhy alespoň jeden z nich měl takové potíže nastoupit do vlaku, že by to vzdal anebo vlak zmeškal, takže otázka, kde by se setkali, je zcela irelevantní. Pokud se to nějakému autorovi učebnic matematiky nezdá, nechť se pokusí sednout si na invalidní vozík a přepravit se pomocí Českých drah kamkoli. Mohu mu zaručit, že potom už podobné početní úlohy vytvářet nebude. Další řešení této problematiky přerušil - v podstatě soukromý - e-mail od organizátorů akce, na kterou jsem chtěla o víkendu jet. Autor mailu, mimo jiné vážený člen jistého spolku matematiků a tvůrce několika odborných knih, upozorňoval zúčastněné, že elektrické vedení v budově, kde se akce koná, je slabé, a proto není možno používat tam žádné soukromé elektrické spotřebiče. Končil sdělením, že jelikož v dohledné vzdálenosti není stravovací zařízení, je ochoten tento malý problém vyřešit tak, že nám půjčí svoji vlastní rychlovarnou konvici, která - zapojena do zásuvky v kuchyni - se jediná bude smět používat. Obratem jsem poznamenala, že i letmým pohledem na listinu přihlášených lze zjistit, že na tuto dvoudenní akci míří cca 900 lidí, a vyslovila jsem pochybnost, zda tato konvice bude stačit. Dalším z organizátorů mi bylo sděleno, že zcela určitě bude. Kdybyste to totiž nevěděli, tak voda v dotyčné konvici o objemu 1,5 litru se začne vařit za minutu a třicet pět sekund. Počítámeli dalších dvacet pět vteřin na manipulaci, zjistíme, že deset čajů o objemu 1,5 dl lze vyrobit za dvě minuty. To máme za hodinu tři sta čajů, za jedno přednáškové dopoledne všech devět set. Obdobná situace bude s toasty, které jsou vzhledem k absenci hospody a částečně i absenci peněz pro mnohé účastníky téměř jediným jídlem za tyto dva dny. Každý host bude mít tudíž nárok na jeden toast za dopoledne, přičemž předpokládáme malou frontu asi tak deseti lidí před toustovačem. Ano, matematicky je to správně. Realita však byla taková, že první jistič shořel už v půl desáté prvního dne. Někdo z oněch devíti set lidí měl totiž mobil a nabíječku, kterou zapojil do některé z vyviklaných zásuvek. Valná část žíznivých a hladovějících kupodivu odmítla akceptovat teorii konstantní fronty a snažila se domoci se jídla a nápojů v pauze mezi přednáškami, další část odmítla poněkolikáté se zbytečně prodírat davem čtyři patra dolů, aby zjistila, že v bufetu je stále ještě plno a zbytek nezvládl vynášení plných kelímků a tácků nahoru do pater. Tak nevím, nechybí na učebnicích matematiky varování? Neměl by na obálce být třeba nápis: „Příklady, obsažené uvnitř knihy, v realitě nefungují a svět venku za učebnou kabinetu matematiky vypadá úplně jinak? “

U POČÍTAČE SPOLU

Petra Štarková, 1/2007
V poslední době jsou stále častěji zveřejňovány výsledky výzkumů, které sledují vztahy mezi časem stráveným u počítače a školními výsledky (případně dalšími charakteristikami dítěte). Některé z nich vyznívají pro počítač spíše nepříznivě (například studie, která zjistila, že děti vlastnící PC mají horší výsledky v matematice). Výzkumy se ovšem nemohou podrobněji soustředit na analýzu toho, co přesně děti na počítači dělají, v čem jim počítač pomáhá a v čem naopak může škodit.