Tajné životy

„Hele, odkdy má vlastně dítě takovej ten svůj tajnej život? Víš, jako že dělá něco, o čem rodiče nevědí a nemůžou to nijak zjistit?“ zeptala jsem se starší kolegyně. „Já myslím, že to začne někdy ve školce,“ pokrčila rameny. „Už?“ podivila jsem se. „Já myslela, že tak od puberty.“ Tenkrát jsem ještě neměla děti. Zato jsem měla problém: „Poslyš, tys dala večer Verunku do postele u okna a Davida ke dveřím?“ zkoumala hlavní vedoucí na táboře pro děti s postižením. „Ne, proč bych to dělala?“ Byla jsem si jistá tím, že usínali jako obyčejně. „Tak to je musel přehodit Mirek, když je v noci polohoval,“ usoudila. „Já na ně v noci vůbec nesahal, spali jako dudci,“ ozval se zívající Mirek od snídaně. Nebyl to Mirek. Nikdo z vedoucích ani z osobních asistentů tu noc v pokoji číslo tři vůbec nic nedělal, jen tam o desáté a druhé jukla kontrola, jestli spí. Spali. Spali i ráno, jenže David v dívčí posteli a Verunka v té jeho. Když jsme je požádali o vysvětlení, oba zatvrzele mlčeli. Oba měli těžkou formu kvadruparézy a ani jeden z nich se nedokázal samostatně přemístit na vlastní vozík, natož do vysokého polohovacího lůžka na opačné straně pokoje. V patře přitom nebyl nikdo další, kdo by je mohl zdvihnout a přenést. Další záhady na sebe nenechaly dlouho čekat. Vyměněné oblečení, záhadně puštěná hudba a pár cigaretových špačků v koupelně, na patře pokojů nechodících. Nikdy se nikdo nepřiznal a nikdy jsme nepřišli na to, kdo to má na svědomí. Tábor byl naplněný vesměs dětmi s kombinovaným postižením, tedy takovými, které kromě nepohyblivých nohou, rukou a smyslových vad mají ještě navíc mentální handicap. Z těch, co byly starší devíti let, jsme postupně vyloučili všechny, ty mladší ani nemělo smysl podezírat. Na záhadu se zapomnělo, já dostudovala a začala pracovat. Jednoho dne zrána se ozval telefon: „Dobrý den, mám takový problém. Ale dost se bojím, že mě budete považovat za blázna. Náš ortoped mě za něj už považuje,“ trochu rozechvěle znějící hlas ženy ve středním věku. „Proč si váš ortoped myslí, že jste blázen?“ „Protože vídám, jak naše nechodící dcera chodí. Nikdy jsem u toho ale nebyla. Vidím to jenom v zrcadle z vedlejší místnosti a potom, když přijdu, leží někde jinde než tam, kam jsem ji položila. Podle doktorů ale chodit nikdy nebude, není prý sebemenší šance, že by se kdy vůbec postavila.“ Podívala jsem se do spisu. Diagnóza zněla jasně. Přitom žena v telefonu mluvila logicky, nejevila žádné známky inkoherentního myšlení ani jiný příznak duševní poruchy. „Věříte mi, že je to možné? Že existuje nějaká pravděpodobnost, že se tyhle věci doopravdy dějí? Že třeba nevíme jak a nikdy to nezjistíme?“ Telefonát přerušilo zaklepání. Vychovatelky mi přišly říct, že na tachometru invalidního vozíku jednoho z našich klientů se neznámo jak objevila maximální dosažená rychlost 64 km za hodinu. Zmohla jsem se jenom na pokrčení rameny. Té ženě jsem odpověděla, že jí věřím. Nějaký tajemný fantom je nejspíš součástí každé domácnosti a každého dětského pokoje. Možná že všechny děti, a nejspíš už od narození, vedou svoje tajné životy, kterým nikdo nedokáže přijít na kloub. Možná že ve všech dětských pokojích se občas dějí věci, které nemají rozumné vysvětlení. Přesto jsou. Nejspíš to má nějaký důvod.