PUBERTOU s asistentem v zádech

Každé dítě - i to zdravotně postižené - by mělo chodit do normální školy. To si myslí ministerstvo školství i většina rodičů takových dětí. Pochopitelně. Chtějí, aby jejich dítě nebylo sociálně izolované, mohlo trávit čas mezi svými vrstevníky a rozvíjet kamarádské a později i partnerské vztahy v přirozeném okolí svého bydliště.

U dětí s lehčím handicapem a dětí se zdravotním omezením (nejrůznějšími dietami nebo nutností brát léky) to není zásadní problém. A u těch s velmi těžkým znevýhodněním, například na vozíku nebo s poruchou komunikace a přidruženým mentálním handicapem, je tu přece osobní asistent. Jenže právě to je kámen úrazu. Osobní asistent je největším protivníkem kýžené integrace.

Rub a líc asistenta

Činnost asistenta je přitom na první pohled pozitivní: připravuje postiženému dítěti pomůcky, přesunuje jej z vozíku a zpět a pomáhá mu v komunikaci s okolím - „překládá“ ostatním, co dítě řeklo, jindy zapisuje jeho odpovědi nebo mu zjednodušeně opakuje zadání učitelky. Dítě s ním sedí v zadní lavici a většinu přestávkového času jim spotřebuje příprava na další vyučování a řešení základních potřeb dítěte. Kdo by mohl něco namítat… Jenže když si vše výše uvedené představíme, vyjde nám z toho trochu jiný výsledek: dítě vlastně vůbec nekomunikuje se spolužáky. Přirozená komunikace s ostatními dětmi ve třídě, neorganizovaná hra mezi nimi a možnost najít si kamarády jsou omezeny na minimum. I když se vrstevníci snaží jej do svého kolektivu zapojit, neustálá přítomnost dospělé osoby pro ně není přirozená. A dále vývoj vztahu brzdí i komunikační bariéra a rozdíly v mentální úrovni.

Možnosti takto začleněného dítěte navázat v pubertě partnerský vztah jsou značně komplikované. Mezi zdravými vrstevníky mají ti s těžšími formami handicapu a sníženou mentální úrovní tak jako tak málo šancí. Ale s trvale přítomným asistentem ještě méně. Zkuste se seznámit s děvčetem s „dospělákem“ za zády… Zkušenost však ukazuje, že pokud se v rámci přechodu na střední stupeň vzdělávání (nebo například v lázních či chráněné dílně) dostanou do kolektivu podobně handicapovaných, kde se navíc personál věnuje zároveň všem (tedy neplatí schéma jedno dítě - jeden asistent), dokážou tento defi cit často velmi rychle dohnat. Schopnost navázat zárodky partnerských vztahů je dána spíše než diagnózou celkovou sociální vyspělostí dospívajícího. A té pomáhá jistá míra samostatnosti.


Placená zóna

Petra Štarková