Láska bláznivá

V západním světě začínáme romanticky. Zamilování je mnohými z nás považováno za jediný legitimní důvod k nakousnutí nového vztahu. Když se nějaká vychytralá slečna tomuto předurčenému rámci vysměje výběrem bezzubého staříka, jehož jediným přitažlivým artiklem je bankovní konto, budeme se na ni nejspíš koukat s opovržením jako na nemorální obludu bez srdce.

Ne vždycky to bylo tak. Hormonální koktejl zamilovanosti lidem sice odnepaměti bublal v podbřišku, hřál je kolem srdce a zatemňoval jejich vyšší funkce mozkové, ale tento pološílený stav byl a je mnohými společnostmi považován za příliš nebezpečný, než aby mu svěřili výběr něčeho tak důležitého, jako je životní druh. Ve spoustě kultur není manželství vnímáno jako párové dobrodružství dvou mladých nadšenců, ale jako směna, jejíž hlavní funkcí je utužit vztahy mezi široce rozvětvenými rodinami a kmeny, zvýšit či alespoň udržet společenský status celé rodiny. Starší a životem poučená generace pak má logický nárok zasahovat jako hlavní rozhodčí do volby partnera svým potomkům.

I když zamilování často prožíváme jako něco, nad čím nemáme moc, něco, co se zapálí samo od sebe v tajných komůrkách pošetilého srdce, zkušenost ukotvená kdesi v nevědomí pomáhá nasměrovat výběr toho, ke komu zahoříme. Geneticky odlišného, aby nám zavoněl, a kulturně blízkého, abychom aspoň na startovní čáře měli více styčných bodů než třecích ploch. Většinou lidé při výběru žádné velkolepé experimenty neprovádějí a vybírají si člověka naladěného životem a prostředím na stejnou vlnovou délku - podobně bohatého, vzdělaného, který se prezentuje, mluví, vypadá a chová se zhruba tak jako oni.

Hormonální koktejl

Romantická láska, poblouznění, zamilovanost. Prastará a mocná biochemická finta, která zahalena do různorodých kulturních hávů načas rozmlžuje náš bystrý racionální zrak a oslepené nás vystřeluje směrem k párování. Někdy ani naše lidská nadstavba, morálkou a etikou prosvícená kůra mozková, není schopna ukočírovat tento třeskutý zážeh touhy po druhém člověku. Zamilovanost je schopná dočasně pokořit jakékoliv další součásti našeho pestrobarevného já a uvést nás do neokoukaných dimenzí psychotického stavu. Je to dvojsečná zbraň - krásná a hrozivá zároveň. Může způsobit spoušť jako tsunami, stáhnout nás do náručí tajných milenců a milenek, zaplést do nešťastných paralelních vztahů. Nebo se může stát základem pro něco nového. Nebo obojí.

Na úsvitu savců, před miliony let, se začal v mozku rozvíjet biochemický systém, který se v našem těle spouští na počátku většiny milostných vztahů. Zamilování, které prožíváme jako vlnu intenzivních pocitů, co zčeří jindy poklidnou hladinu našeho bytí a drze zaberou veškerou pozornost vědomého prožívání, je nejspíše způsobeno dopaminovými orgiemi našeho mozku. Dopamin - nervový přenašeč vzruchů - nás orientuje a motivuje, abychom se přibližovali ke všemu, co zavání sladkou odměnou. Když jsme zamilovaní, začne se hromadně vylučovat a my jsme zaplněni až po okraj myšlenkami na druhého člověka a city k němu. A když jsme s ním, otvírá se euforické a vzrušující sedmé nebe.

Podívejte se i na knihu Zamilovanost od zkušeného psychoterapeuta a teologa Wunibalda Müllera. Ten na základě svých zkušeností a na pozadí mnoha příběhů ze života uvažuje například o tom, jak zamilovanost spouští vnitřní přeměňující síly, vitalitu a otevírá člověka duchovní zkušenosti.

Zamilování: mezi sexuální touhou a láskou?

Zamilování bývá mnohovrstevnou zkušeností. Jeho součástí je většinou vyburcovaná sexuální touha, ale nejen ona. Prožitkový koktejl dále tvoří mohutný nájezd emočního poblouznění a zrychlené vytváření citového pouta, na čemž se vedle dopaminu podílí velkou měrou i vasopresin. Toužíme nejen po fyzickém kontaktu, ale také po blízkosti daného člověka v tom nejširším slova smyslu.

Zamilování může být šílené. Jeho intenzita je schopna nepřipraveného jedince zaskočit, pohltit, dokonce vrhnout do náruče destruktivních rozhodnutí. Tento opojný, leč nebezpečný stav však většinou netrvá dlouho. Postupně a nenápadně se vzbouřený oceán pocitů ztiší, člověk se navrátí do své původní zklidněné prožitkové polohy a začne mít partnera rád tak trochu jinak, hlouběji a méně zběsile. V horším případě se s hrůzou probudí vedle neznámého jedince s odpuzujícími vlastnostmi a zjistí, že byl oblouzněn vlastním mozkem, který mu v zamilování přestrojil ušmudlanou realitu do slavnostního hávu. Když láska vyšumí po pár měsících, znamená to, že kromě dopaminového vpádu toho nebylo moc, co by nás k druhému člověku poutalo. Útěk přes hory a doly a údery hlavou o zeď spolu se zvoláním: „Jak jsem jen mohl/mohla být tak slepý/slepá“ jsou typickým projevem bolavé kocoviny.

Sexuální touha nás tlačí k páření, které v evolucí navrhnutém sledu událostí vede k vytváření nových individuí.

Nic víc. Sexuální touha má co dělat s vylučováním pohlavních hormonů: androgenů a estrogenů. Sdílíme ji se všemi pozemskými tvory, u kterých je reprodukce podmíněna spojením dvou jedinců. Zatímco však žába se spáří s žabákem, vyplkne sto dvacet oplodněných vajíček a pak už jsou jí její potomci navýsost ukradení, my, spolu s dalšími savci a ptáky, o svoje mláďata pečujeme. Často kvůli starostem zhubneme, opelicháme a všelijak se pokroutíme. Abychom byli vůbec motivováni něco takového podstoupit, příroda nám nadělila do vínku novou schopnost -citově se připoutat. Nebo, chcete-li, mít rád. Naše děti se rodí s rysy, které vyvolávají něhu v láskyplných okruzích našeho mozku. Stačí jeden pohled na roztomilého tvorečka a jsme oblaženi přílivem oxytocinu - hormonu, který v nás probouzí pečovatelské pudy. Toto přírodní přednastavení usnadňuje vznik citového pouta, které je předpokladem k přežití mláděte. Kdo by se jinak nechal šikanovat od malého, nerozumného křiklouna s nehoráznými nároky na čas a nervy?

Romantická láska pečující

Vypadá to, že biochemická báze romantické lásky mezi partnery je jakousi obměnou či rozšířením mechanismu, který v evolučním procesu prvotně vznikal mezi rodiči a jejich potomky. Zatímco při bouřlivém zamilování hraje podle všeho hlavní roli šílený dopamin, v dalších, zklidněných fázích partnerského soužití je vylučování oxytocinu spojeno s pohledem nebo myšlenkami na milovanou osobu. Když se opravdově, hluboce a bláznivě zamilovaní lidé dívali na fotky svých partnerů, v mozku jim spokojeně poklimbávaly ty části, jejichž zvýšená aktivace je spojená s pocity smutku, strachu, agrese a deprese (jako například amygdala), a naopak měli radostně nabuzené části mozku spojené s pozitivními emocemi (jako například střední insula).

Dlouhodobé vztahy většinou díky dopaminu vykvétají na křiklavě zamilovaném podkladu, ten však postupem času bledne, ustupuje do pozadí. Chemické otěže trvanlivé lásky přebírá pečovatelský oxytocin. Oxytocin nás motivuje k očnímu kontaktu, zvyšuje důvěru v druhého člověka, uspává mozkové alarmy nebezpečí a podporuje chování spojené s přibližováním. Páry, které se i po letech cítí hluboce zamilovaní, bývají sice čas od času polechtány dopaminovým nájezdem, který udržuje jejich centra slasti probuzená v přítomnosti partnera, na jejich stabilním pocitu vzájemné lásky se však spíše podílí oxytocin.

Dlouhodobé vztahy většinou díky dopaminu vykvétají na křiklavě zamilovaném podkladu, ten však postupem času bledne, ustupuje do pozadí. Chemické otěže trvanlivé lásky přebírá pečovatelský oxytocin. Někdy ani naše lidská nadstavba, morálkou a etikou prosvícená kůra mozková, není schopna ukočírovat tento třeskutý zážeh touhy po druhém člověku. Zamilovanost je schopná uvést nás do neokoukaných dimenzí psychotického stavu.