S pojmem osobního prostoru se asi setkal každý. Na různé vzdálenosti se lidé chovají jinak. Je to evidentně spojené s pocitem vlastního bezpečí a se sebezáchovným instinktem. Málokdo se svým osobním prostorem experimentuje tak, aby odhalil jeho vlastnosti. Existují ale činnosti, které k aktivnímu využití osobního prostoru přímo vybízejí – třeba argentinské tango. Je to pohybová improvizace ve dvou, která není možná bez vzájemného porozumění, to není možné bez spolehlivého fyzického kontaktu a ten zase není možný bez zásahu do osobního prostoru člověka. Má to ale svá úskalí. Hlavně zpočátku.
Když přicházejí začátečníci tancovat, jsou v příjemném prostředí, s krásnou hudbou a milými lidmi. Fyzický kontakt (neboli objetí) v nich ale vyvolává až překvapivě vysokou úroveň stresu. Jako kdyby šlo o silnou bolest nebo ohrožení života. Dalším důsledkem je ztráta schopnosti normálního pohybu. Pohyb v tangu je přirozený, není zde nutno nic předvádět. Stává se ale, že lidé, kteří bez problému zvládají docela náročné pohybové činnosti (tenis, bruslení nebo jízdu na kole), najednou při nutnosti udělat obyčejný pohodový krok v těsné blízkosti partnera/partnerky ztratí schopnost chodit a začnou připomínat natahovací hračky, ve kterých se něco pokazilo. Třetí paradoxní důsledek se projevuje tím, že se vytratí schopnost vnímat několik věcí najednou a pozornost se stáhne do jediného bodu. To má celkem zábavné následky.Poprosím například žáka: „Zvedni pravou nohu.“ Zvedá levou. „Ne, musíš postavit levou na parket a zvednout pravou.“ Žák dává levou nohu na podlahu a hned ji zvedá zpátky. „Ty jsi zase zvedl levou, ale máš zvednout pravou.“ A tak to pokračuje… Zní to komicky, ale je to reálný a celkem obvyklý případ. Možná proto spousta lidí tvrdí, že nesnáší tancování a že na to nemají talent. Ve skutečnosti se podvědomě obávají ocitnout se v roli idiota, neschopného splnit ty nejjednodušší úkoly.
Kromě hlavních stresových efektů je zde také mnoho efektů druhotných. U žáků jsou často rozšířené zornice, evidentně způsobené přebytkem adrenalinu. Některé dámy řeší problém zavěšením na partnera – to jsou ty, které uplatňují pasivní chování jako reakci na stres. Jiné začínají být hyperaktivní, neustále se někam hrnou a není možné je uklidnit. Muži reagují buď chováním typu „existuji pouze já“ a zjednodušují si život tím, že před sebou hrnou partnerky jako buldozery, anebo metodou „já vůbec neexistuji“ a smršťují se do nerozhodné tečky.
Je zajímavé, že stresové efekty vznikají ne v důsledku vstupu do osobního prostoru jiného člověka, ale při pokusu vyvinout v tomto stavu nějakou činnost. Většina lidí nemá problém obejmout se při setkání nebo rozloučení. Problémy začínají při pokusu o pohyb v objetí a tím pádem při řešení otázek koordinace, rovnováhy, závislosti na partnerovi/partnerce, šlapaní na nohy atp. Jsou to ve své podstatě jednoduché a rychle zvládnutelné úkoly, kdyby se do hry nezapojovaly podvědomé strachy a pradávné instinkty.
Při zkoumání vlastního osobního prostoru se lze o sobě dozvědět mnoho zajímavého. Asi každého potěší fakt, že člověk potřebuje opravdu málo, aby překonal negativní důsledky narušení osobního prostoru, pokud k tomu přistoupí z toho správného úhlu. Psychologické problémy se řeší psychologickými metodami a toto činí výuku argentinského tanga unikátní činností, odlišnou od ostatních tanců. Lektor musí být především psycholog: osmdesát procent času stráví odstraňováním podvědomých strachů a psychických bloků. Na ovládnutí čtení signálů partnera a formování správných reakcí mu zbývá jen asi dvacet procent času.
Ale to nejzajímavější začíná po odstranění podvědomých strachů. Lidé, propojení spolu prostřednictvím objetí, získávají možnost cítit tělem sebemenší detaily pohybu partnera, a navíc i jeho záměry. Mění se stav vědomí a při dostatečném ponoření do hudby se rozplývá hranice mezi vlastním tělem a tělem partnera. Osobní prostor začíná postupně obalovat celý tančící pár. Každý cítí tělo partnera jako vlastní a záměry vznikají společně, jako by místo dvou mozků byl jeden. Tento efekt se může zdát pro nezasvěcené jako neuvěřitelný, ale to je obvyklá praxe na tzv. milongách. Milongou se nazývá zvláštním způsobem organizovaný taneční večer, kde se tančí argentinské tango. Jedná se o významnou součást argentinské kultury a je pro ni typická vysoká koncentrace tančících párů na malém prostoru. Takové páry dostávají možnost volného pohybu v plném sále, nacpaném lidmi, aniž by se dotýkaly nebo narážely do sebe navzájem. Přitom osobní prostory se prolínají a tančící začíná cítit nejen svého partnera, ale i ostatní páry. Takové propojení osobních prostorů vede k formování řetězců tančících párů neboli „vláčků“, kde je každý pár napojen na předchozí a následující.
A pokud se stane, že všechny páry v sále jsou dostatečně vyspělé, aby formovaly propojení s jinými páry, pak může vzniknout rezonance osobních prostorů a propojení celé milongy do jednoho celku, kde každý je spojen s každým, přičemž toto propojení není abstraktní, ale je dáno skutečným prožitkem. Jde o nejvyšší formu tanečního prožitku, jakou zplodila argentinská kultura. Vstup do stavu transu prostřednictvím rytmického bubnování je široce známý v mnoha kulturách. Ale fenomén bezkontaktní propojenosti mnoha párů, kde každý z nich je ve stavu těsného tělesného kontaktu, a to s hudbou bez ustáleného rytmu na pozadí, je absolutně unikátním jevem. Přitom je zajímavé to, že pro účast v podobné propojenosti není nutné ani zvláštní nadání, ani neúměrné množství úsilí. Vždyť jde o sociální tanec, velice rozšířený a přístupný prakticky všem, bez ohledu na talent, věk nebo místo pobytu. Nebojte se zkoumat svůj osobní prostor. Mohou se v něm objevit neocenitelné klenoty.