ALE JÁ JSEM SE TO FAKT UČIL!

„Naučil jsem se to na jedničku, uměl jsem to tak na dvojku, odpovídal jsem na trojku, ale vona řekla, že mi čtyřku nedá, a dala mi pětku,“ vysvětloval svůj studijní neúspěch taťuldovi Hurvínek. Někdy jako bych měla Hurvínků plnou třídu. „Včera večer jsem to uměla úplně perfektně!“ „Já vím, jak to je, akorát nevím, jak to říct!“ „Jak je možné, že Pepíček dostal ze čtvrtletky tak ošklivou známku? Vždyť on u toho učení seděl celý večer!“ „Já jsem si to četl aspoň třikrát!“ Ani bych nespočítala, kolikrát jsem tyto věty slyšela. A ani ne v různých obměnách (dobře, nejsou to všechno Pepíčkové a někdo si to četl i pětkrát). Za vším se skrývá zklamání z toho, že vynaložené úsilí nebylo náležitě odměněno. Odpovědi jsou přitom tak jednoduché. Na velkou písemku se nestačí učit večer předtím. Pokud někdo něčemu opravdu rozumí (a netrpí poměrně vzácnou expresivní dysfázií), umí to i vysvětlit. Přečíst si něco neznamená naučit se to. A jsme u toho. Spousta dětí se neumí učit a jejich rodiče jim s tím nedokážou poradit. Dbají na to, aby se dítě učilo hodně, ale už nedohlédnou na správnou techniku. Ona se totiž hledá dost špatně a to, co pomáhalo při učení mamince či dědečkovi, nemusí vyhovovat dítěti. Velmi často nezbývá než se vydat cestou pokusů a omylů a počítat s tím, že ještě mnohokrát zakopneme, než se ze záludných zákrut a přes bludné kořeny konečně dostaneme na pohodlnou asfaltku vedoucí ne třeba rovnou k vyznamenání, ale rozhodně k lepším výsledkům. Za prvé – je důležité přípravě do školy věnovat dostatek času. Obvykle se uvádí, že za každý rok školní docházky je to minimálně deset minut denně. Prvňáček deset minut, druháček dvacet minut, deváťák – ó, hrůzo – hodinu a půl. Včetně víkendů. Pro studenty gymnázií rovnou násobte dvěma. Hodina denně u šesťáka není tak moc, zvlášť když je správně využitá, a to je to, co nás teď zajímá. Spousta rodičů se spokojí s tím, když dítě oznámí „jdu se učit“, zavře se do pokojíčku a až do večeře o něm není slyšet. Když potom v žákovské objeví trojky, čtyřky a hůř, nějak jim to nepasuje dohromady. Těch hodin strávených nad učením – a takový výsledek?! Zavírá-li se potomek do pokojíčku vybaveného počítačem, je po záhadě. Znáte to, když se máte pustit do práce, do které se vám fakt nechce… Ještě udělám tohle a tamto… Vaši potomci se chovají úplně stejně. Juknu na mail, zkontroluju Facebook, jenom dohraju úroveň… No a odpoledne je v háji. Takže za druhé – dítě se musí učit tam, kde není rozptylováno. A za třetí – musí se učit efektivně. To znamená tak, aby látku pochopilo a aby se informace účinně přenesly z krátkodobé paměti do dlouhodobé. Ano, takhle prosté to je. Stačí splnit tyto dvě podmínky. K zafixování informace v dlouhodobé paměti je potřeba, aby se s ní dítě setkalo rozhodně více než jednou. Ideální je, když si po příchodu ze školy zopakuje, co se dozvědělo, třeba tak, že to vypráví rodičům nebo že si projde sešity. Pokud nemá předmět hned nazítří, musí se k látce vrátit znovu před další hodinou a osvěžit si ji. Kromě obecně rozšířeného vypisování a podtrhávání je dobré zapojit i techniky, které dítě nutí s informacemi pracovat. Dobrá je například pyramida – do jednoho políčka v její špičce má dítě zapsat nejdůležitější informaci z toho, co se naučilo, do druhého řádku dvě méně důležité atd. Učí ho to „vyhmátnout“ to podstatné. Další velmi užitečnou technikou je vytváření myšlenkových map, které dětem pomáhají hledat souvislosti a spojitosti a cvičí logické uvažování. Známky se pořád nelepší? Je dost dobře možné, že vaše dítě už dosáhlo svého maxima, ať se vám to líbí, nebo ne. Nebo se ke slovu hlásí dosud neobjevená specifická porucha učení, kterou zatím kompenzovalo nadprůměrným intelektem, a potíže začala dělat až při přechodu na druhý stupeň ZŠ nebo na víceleté gymnázium. Pak neváhejte a šup do pedagogicko-psychologické poradny.