Od bezpečného dětství k moudrému stáří

Přestože Erik Erikson vyšel z freudiánských psychoanalytických základů, nesouhlasil s významem, který Sigmund Freud připisoval sexualitě. Podle Eriksonova názoru hraje při vývoji jedince a jeho ega významnou roli proces socializace, vlivy sociálního prostředí a kultury. A v raném dětství především rodina. 

Jeho předchůdci, ale i jeho významní současníci, hlavně vývojový psycholog Jean Piaget, se při formulování charakteristik rozvoje osobnosti soustředili zejména na dětství a adolescenci. Erikson přichází s myšlenkou, že ranou dospělostí osobnostní rozvoj zdaleka nekončí. Je to celoživotní proces. Z jeho úhlu pohledu jsou dětství a dospívání také velmi důležité, ale i následující životní fáze přinášejí nové sociálně-psychologické výzvy, které postupně rozvíjejí naše další virtues – ctnosti či přednosti. To, jak se nám těmito fázemi daří projít, se propisuje do osobnosti každého z nás, do vnímání sebe sama a vlastního života. 

Základní kámen

• Důvěra versus nedůvěra (cca do 1,5 roku)

V prvních osmnácti měsících vzniká základ pro to, aby dítě dokázalo důvěřovat lidem a vnímalo svět jako bezpečné místo. Nejdůležitějšími předpoklady k tomu jsou láska a péče jeho nejbližších, zpočátku zejména matky. Pokud dítě nemá možnost navázat citové pouto, nemá dostatek péče materiální, a především emoční, přináší si do života nejistotu, úzkost, nedůvěru… K podobným výsledkům nezávisle dospěli ve druhé polovině minulého století také John Bowlby a Mary Ainsworth.

Úspěšným završením úvodní životní fáze vstupuje do osobnostní výbavy jedince naděje – první „ctnost“, virtue, jak říká Erikson. 

Extrémním, vědecky zdokumentovaným důkazem rané potřeby pevné emoční vazby jsou dlouhodobé studie dětí, které byly po pádu Ceaușescuova diktátorského režimu převezeny z děsivých podmínek rumunských sirotčinců k adopci do USA a Velké Británie. Například Michael Rutter a Edmund Sonuga-Barke sledovali skupinu 165 rumunských sirotků v Británii. Všechny děti trpěly podvýživou a opožděným vývojem. Ovšem ty, které strávily v ústavu nejvýše půl roku, vykazovaly do čtyř let od adopce významné známky zotavení. Děti, které v sirotčincích strávily delší dobu, se v průběhu života častěji potýkaly s problémy v oblasti sociální, emoční, mnohdy i kognitivní – zejména při navazování kontaktů a vytváření vztahů měly potíže s pozorností a soustředěním. Přestože se IQ těchto rumunských sirotků časem vrátilo na normální úroveň, vykazovali v dospělosti vyšší míru nezaměstnanosti než jiné adoptované děti. 

Naděje, jež dítěti dává pocit důvěry a jistoty, je základní kamen, z něhož může postupně vyrůstat pozitivní vnímání sebe sama a vlastní hodnoty.

Kroky k sebevědomí 

• Autonomie versus hanba, stud a pochybnosti (cca do 3 let); iniciativa versus vina (cca do 6 let)

Vývojovým úkolem dítěte zhruba do tří let je „mít vlastní hlavu“, osamostatňovat se, začít se rozhodovat a zkoušet nejrůznější aktivity. „Já sám / já sama!“ je přirozená reakce, jíž dítě v tomto věku rezolutně odmítá pomoc dospělého. Potřebuje rodičovskou podporu k rozvíjení své autonomie v nejrůznějších oblastech a potřebuje také reakci, která neodsuzuje jeho nezdary a podporuje další samostatné pokusy. Tím se vytvářejí základy nezávislosti, sebejistoty, sebedůvěry a vlastní vůle. Pokud rodiče dítěti v samostatných akcích brání nebo ho při neúspěchu shazují a odrazují ho od opakovaných pokusů, posiluje se místo autonomie nejistota, nízká sebedůvěru a stud. Eriksonovská ctnost, již dítě v tomto období v optimálním případě získává, je vůle.