Člověk, který si uvědomuje sám sebe, je sebevědomý

To, že spolu slova sebevědomí a sebeuvědomění souvisejí, není jen věcí češtiny, například v němčině se pro obojí může užít jediné slovo Selbstbewusstsein. V angličtině je to poněkud jinak, protože slovo pro vědomí je consciousness a být self-conscious znamená příliš se zabývat sebou samým, což je se sebevědomím v rozporu. Jako by se v jednom jazyce popisovalo, že uvědomovat si sebe sama posiluje, zatímco v jiném jazyce je to přesně naopak. Tento rozpor pro nás může být zajímavý.

Zrcadlový test

Často se rozlišuje vědomí a sebeuvědomění. To, že malé dítě zakouší vjemy či emoce, ještě neznamená, že si uvědomuje, že je to právě ono, kdo tyto zážitky má. Sebeuvědomění se objevuje postupně. Jedním způsobem, jak určit jeho přítomnost, je takzvaný zrcadlový test z roku 1970. Zkoumanému zvířeti, které není při vědomí, badatelé udělají nedráždivou barvou bez zápachu značku na tváři. Sleduje se, které zvíře této značce v zrcadle věnuje zvláštní pozornost, což se považuje za známku toho, že poznává samo sebe. U různých živočišných druhů tímto testem projde různý podíl jedinců. Asi polovina dětí se nad skvrnou pozastaví kolem věku osmnácti měsíců. Mladší děti typicky vnímají odraz v zrcadle ne jako sebe, ale jako cizí dítě. 

Více perspektiv

Sebeuvědomění je zvláštní v tom, že umožňuje člověku uznat, že sebeuvědomění mají i jiní lidé. Jedenapůlletý Petr o sobě bude mluvit jako o Péťovi, ale jakmile mu dojde, že „Petr jsem já“, pochopí, že jeho maminka je sama pro sebe také já, i když je pro Petra ty. Vzniká schopnost vnímat něco z více perspektiv. 

Američan George Herbert Mead, který je považován za jednoho ze zakladatelů sociální psychologie, vysvětluje rodící se schopnost dívat se pohledem druhého na rozdílu mezi dvěma oblíbenými dětskými činnostmi – hrou na něco (play) a hrou s pravidly (game). Když si dítě hraje třeba na doktora nebo na maminku, má jeho hra volná pravidla založená na zkušenosti s interakcemi s konkrétním člověkem. Složitější zaujímání perspektiv se děje u hry s pravidly, kde už pravidla měnit nelze, protože jsou součástí hry. Když dítě dokáže hrát šachy, znamená to, že pravidla této hry zná a chápe obecnou perspektivu každého hráče, který by šachy hrál – a šachy dávají smysl proto, že jedinci, kteří je hrají, vědí, co mohou při hře očekávat, aniž by si to museli znovu sdělovat. 

Já jako objekt sebe samého

Mead v tomto smyslu hovoří o me, objektovém já, na rozdíl od I, já subjektového. Ve společnosti všech ostatních lidí můžeme žít právě proto, že na sebe nazíráme jakoby zvnějšku – očima typického člena společnosti, který ví, co se od něj v té které situaci čeká. K takovému postoji jsme podněcováni od samého počátku naší schopnosti komunikovat, jak to Mead ukazuje pomocí něčeho, co označuje jako verbální gesto: když mluvíme, slyšíme sami sebe stejně, jako nás slyší člověk, kterému něco říkáme. Tak vypadá objektové já, které by však nemohlo existovat bez toho, kdo na něj nazírá, tedy subjektového já. Toto subjektové já je zdrojem spontaneity, svobody a kreativity, ale zvláštní na něm je, že ho nedokážeme popsat jinak než skrze já objektové.