Synchronicita jako projev smysluplného života

Když při mém vysokoškolském studiu psychologie došla řeč na synchronicitu a my jsme měli uvést příklady, vzpomněl jsem si, jak jsem v době záplav, které se v roce 2002 hnaly na Prahu, našel za bílého dne na parapetu okna své ložnice sedět sovu se zavřenýma očima. Má vyučující Eva Boháčková na to reagovala slovy, že synchronicitu netvoří jen zvláštní událost, ale i to, jak ji člověk vnitřně zpracuje. Sám Carl Gustav Jung, který tento pojem zhruba před sto lety popsal a vymyslel pro něj označení, ve své stati „Synchronicita jako princip nepříčinných souvislostí“ říká, že se jedná o současný výskyt momentálního psychického stavu s vnější událostí, která vypadá jako paralela tohoto stavu. Synchronicita tedy není jen efektní náhoda, která by svou výjimečností měla potvrzovat, že i my jsme výjimeční, jinak by se nám nedala poznat. Je to především osobní událost, která nám pomáhá uvědomit si, co právě zažíváme a že to, co zažíváme, je důležité. 

Komentář Evy Boháčkové mě i dnes nutí se nad tehdejší událostí hlouběji zamyslet. Když mi na parapet sedla sova, rozhodoval jsem se právě, jestli mám opustit část Prahy, která velmi pravděpodobně měla být zatopena. Nechtělo se mi hledat náhradní bydlení u některých přátel, myslel jsem, že záplavu v bytě i bez elektřiny či tekoucí vody pár dní přečkám. Sova je jako zvíře bohyně Pallas Athény symbolem moudrosti. Její přítomnost na mě působila zázračně – jako potvrzení, že tuto mimořádnou situaci nějak zvládnu. Nakonec jsem se rozhodl odejít. Bylo to v době, kdy už byly ulice této části Prahy úplně prázdné. Připadal jsem si skoro jako v nějaké apokalypse. Záplavy nakonec byly delší a větší, než jsme si předtím dokázali představit. Mé rozhodnutí, v němž mě podpořila i ona sova, se ukázalo jako správné.

Co na to statistika

Na poli vědy má koncept synchronicity řadu kritiků a jejich argumenty nejsou od věci. Představte si třeba, že se díváte nahoru na oblaka a začínáte v nich vidět domy nebo zvířata. Jedná se o takzvané pareidolie, což je tendence přetvářet neurčité podněty v něco smysluplného pomocí fantazie. Máme sklon vidět význam i tam, kde není, a to z evolučních důvodů. Nebezpečí, které plyne z opomenutí, je horší než falešný poplach. Příkladem je takzvaný princip detektoru kouře, podle něhož je levnější opakovaně, i když zbytečně spouštět poplach než jednou ignorovat skutečný požár.

Pravděpodobnosti zázraků dokonce nahrává statistika, konkrétně zákon opravdu velkých čísel, podle něhož s rostoucím počtem událostí roste i pravděpodobnost, že se stane něco neobvyklého. Zabýval se tím i britský matematik John Edensor Littlewood, jemuž je připisován následující výpočet: zázrak je něco, co nastává s pravděpodobností jedna ku milionu. Během jednoho měsíce prožijeme asi tak milion událostí. Z toho plyne, že mezi nimi bude měsíčně zhruba jeden zázrak.  

Potenciál měnit životy

Oponovat takovému pohledu lze tím, že nedílnou součástí konceptu synchronicity je psychický stav, subjektivní událost. Ta je dokonce tak intenzivní, že má potenciál měnit lidské životy. Za příklad může sloužit snad nejslavnější synchronistická událost, kterou Jung (ve výše uvedené stati) vylíčil. Jeho pacientka měla během terapie působivý sen, v němž dostala darem zlatého skarabea. Když sen Jungovi vyprávěla, slyšel náhle Jung, jako by někdo klepal na zavřené okno místnosti, kde se nacházeli. Byl to nějaký hmyz, a když Jung okno otevřel, zjistil, že se jedná o zlatohlávka, který je ve Švýcarsku tou nejbližší možnou analogií skarabea. Jung označoval terapii této racionalistické pacientky jako obtížnou. Už samotný sen prý pacientčiným dosavadním postojem mírně otřásl, ovšem to, že analogie skarabea přilétla i ve skutečnosti, rozproudilo u pacientky naplno proces proměny. Dodejme, že skarabeus je staroegyptským symbolem znovuzrození. 

Můžeme samozřejmě tvrdit, že když zlatohlávek naráží do okenního skla, není to tak neobvyklé chování, jak ho popisuje sám Jung (podobně jako chování sovy může být v době záplav zcela pochopitelné). Můžeme uplatnit zákon opravdu velkých čísel – vždyť sám Jung připouští, že žádný podobně silný příběh týkající se synchronicity už nikdy jindy nezažil. Synchronicita však byla Jungem definována i jako smysluplný souběh událostí, které spolu příčinně nesouvisí – tedy důraz není na příčinnost, ale na smysl. Platí-li, že událost měla hluboký dopad na život Jungovy pacientky, byl naplněn požadavek na smysluplnost, která pro svou existenci vůbec nepotřebuje příčinnou vazbu.