Astropsychologie dnes

Astrologii se dokonce dostalo pochybné výsady, že je s automatickým pocitem samozřejmosti většinově považována za exemplární příklad iracionální pověrečnosti. Proto bych rád – v rámci stručného formátu tohoto článku – na úvod zběžně uvedl několik argumentů, které tuto hluboce zakořeněnou kulturní předpojatost vyvracejí.

Běžně se setkáváme s pevným přesvědčením, že astrologie „nefunguje“. Tuto představu kompromitují rozsáhlé statistické výzkumy francouzských manželů Gaquelinových, publikované od padesátých let dvacátého století, jejichž výsledky prokazují korelace mezi postavením planet ve zdůrazněných sektorech horoskopů a povoláním jejich nositelů. Exaktně založený akademický psycholog Hans Eysenck se pustil do pečlivého ověřování těchto studií se záměrem jejich závěry vyvrátit, ale v rámci empirické poctivosti se cítil nucen je potvrdit s komentářem, že nálezy jsou „nevysvětlitelné, ale skutečné“.

Nedílnou součástí předsudků vůči astrologii bývá představa, že možnost fungování astrologie je v rozporu se základními vědeckými fakty a přírodními zákony. Tato argumentace se jevila jako platná v rámci newtonovské fyziky osmnáctého a devatenáctého století, avšak v kontextu nálezů fyziky kvantově-relativistické ztratila svou relevanci. Americký fyzik a znalec astrologie William Keepin na toto téma uvádí: „Astrologie žádným způsobem neodporuje ničemu, co považujeme za vědecky ověřená fakta. Je však v rozporu s neoprávněnými předpoklady, které se z nich vyvozují a utvářejí světonázor, o němž panuje představa, že je založen na důkazech předložených ortodoxními vědci hlavního proudu. Ve skutečnosti se však jedná jen o soubor domněnek o povaze skutečnosti. S těmito domněnkami je astrologie v rozporu, není však v rozporu s žádnými vědeckými fakty.“

Keiron Le Grice, vedoucí katedry jungovských a archetypových studií na kalifornské vysoké škole Pacifica Graduate Institute, jmenuje další aspekt věci. „Je nesmírně zajímavé a zároveň zarážející, že ačkoli mnohé z největších osobností historie západního myšlení se k astrologii hlásily a praktikovaly ji, byla v moderní éře vystavena nesmlouvavé kritice a opovržení hlavního proudu vědců a akademiků.“ Dnes je poměrně známou věcí, že řada osobností považovaných za zakladatele moderní vědy a autory pokrokových a revolučních myšlenek a objevů ve své práci vycházela z hluboké znalosti hermetických věd (například Giordano Bruno a Johannes Kepler byli znalci astrologie, zatímco Isaac Newton se intenzivně zaobíral alchymií). Tyto předmoderní disciplíny nebyly žádným dobovým atavismem v biografii oněch mužů; jejich převratné objevy by naopak bez tohoto základu vůbec nevznikly. Mainstreamová historiografie moderní vědy o významu těchto vlivů dodnes pokrytecky mlčí, anebo je bagatelizuje.

Tím ovšem nechci tvrdit, že astrologie má být nekriticky přijímána – pouze to, že nemá být šmahem odmítána. Bulvární a scestná podoba astrologie nepochybně existuje, dokonce je značně rozšířená. Rozlišení na seriózní astrology, kteří byli kultivovanými poradci vyšších vrstev, a na pouliční věštce kombinující přitažlivou symboliku astrologie s předváděním křiklavé veteše lidové obřadní magie, se ostatně rozvinulo již ve starém Římě. Tyto dvě polohy astrologie – seriózní a jarmareční – víceméně fungují i v dnešní době, přičemž ta „pouťová“ podoba má se skutečnou astrologií společné snad jen to, že těží ze zmíněné přitažlivosti astrologických symbolů.

Uzavřeme úvodní část tohoto textu citací filozofa Zdeňka Kratochvíla: „Kdo sám zakusil například možnosti astrologické deskripce osobnosti, ten zatraceně dobře ví, že ‚to funguje‘. … O to naléhavěji vyvstává otázka: ,Jak to, že to funguje?‘“