MÁ TO HLAVU A PATU?

Před časem se mi dostala do ruky útlá brožura s názvem Srozumitelné vyjadřování. Skočila jsem po ní jako ryba po třpytce, protože co potřebuje kantor více než vyjadřovat se tak, aby mu žáci rozuměli? Kniha to byla moudrá. Přečetla jsem sotva pár stránek a už jsem měla v hlavě brouka velikosti vypaseného chrousta. V knize se totiž psalo o tom, že v podstatě existují dva typy přednášejících. Ti, jimž jde především o to, aby je auditorium pochopilo, a dokážou své vyjadřovací prostředky přizpůsobit jeho úrovni. A druzí, kterým jde především o vysokou úroveň projevu. Dilema bylo nastoleno. Samozřejmě že chci, aby moji studenti chápali, co jim říkám. Ale také chci, aby se jim rozšiřovala slovní zásoba, aby kultivovali svůj jazykový projev, aby slyšeli, jak se vzdělaný člověk má vyjadřovat. Protože – nalejme si čistého vína – kde dnes dítě slyší souvislý projev na úrovni? Doma ne, copak doma při běžné komunikaci potřebujeme vytvářet náročnější větné konstrukce a dbát na to, abychom používali co nejširší slovní zásobu? V televizi? Když už ani leckterý veřejný činitel – o moderátorech nemluvě – nedokáže skloňovat stovky (kolikrát už jste slyšeli někoho hovořit o pětseti kusech?) a o tom, že slovo sranda je vulgarismus, nemá ani ponětí a klidně to řekne na kameru? Že vás to zarazilo? Tak schválně, z jakého slovesa je to asi odvozeno? Správně. Nemusíte to říkat nahlas. Jaká paráda by to byla, kdyby naši studenti a žáci měli vyjadřovací schopnosti a slovní zásobu na takové úrovni, jaká se v tom kterém ročníku očekává! Pedagogové by se mohli věnovat svému vlastnímu předmětu, třeba přírodopisu, protože by se mohli spolehnout, že jejich svěřenci jsou vybaveni základním nástrojem nutným pro práci ve škole – jazykem. Jenže to tak není. Můžeme plakat na stránkách odborných časopisů, v koutech sboroven a kabinetů, můžeme donekonečna (a právem) spílat rodičům, že svým dětem odmalička nečetli pohádky a k četbě je nevedli, tudíž děti nemohly slovní zásobu načerpat a jsou špatně jazykově vybaveny. Ale tím situaci nezměníme. Prostě to tak je. Můžeme na to žehrat, ale musíme tu skutečnost také akceptovat a pracovat s ní. Uvědomit si, že nám do školy přicházejí děti jazykově vybavené jinak, než to bylo před deseti, patnácti, dvaceti lety. Neznamená to, že máme rezignovat na snahu přivést je ke čtení, aby si slovní zásobu rozšiřovaly, aby se v nich pěstoval jazykový cit atd. Ale zároveň musíme mít pořád na mysli, že jsou jiné. Opravdu hodně jiné. Snad nikdy nebyl takový rozdíl mezi učiteli a jejich žáky. Dnešní učitel (i začínající) prožil dětství bez internetu, zato s knihami a lítáním po venku. Ale děti, které učí, jsou internetem odkojené. Jejich mozek jinak uvažuje, jinak zpracovává informace. Dá se říct, že učitelé i žáci jsou dnes každý z jiné planety. A pozor, ve velké míře jsou i rodiče na jiné planetě než jejich děti. A tak si říkám, že bychom možná měli na naše žáky, studenty a potomky nahlížet jako na vítané hosty z jiné planety, na roztomilé ufonky, kteří tu s námi chtějí žít, a my jim musíme vysvětlit, jak to tu chodí. Když budete mluvit s ufonkem, který se naučil česky v rychlokurzu ve vesmírném středisku Alfy Centauri, také vám asi v první řadě nepůjde o to, ho ohromit tím, kolik cizích slov znáte a jak složitá souvětí tvoříte při projevu spatra. Samozřejmě že projev pedagoga musí být vždy na vyšší úrovni než projev jeho svěřence, laťka musí být nastavená. Jde o to, do jaké výše. Dítě by na ni mělo dosáhnout. Třeba natažené a vestoje na špičkách, i kdyby si muselo trochu povyskočit. Ale šanci dosáhnout mít musí. Moje dilema zatím vyřešené není. Přemýšlím, jestli ta moje laťka na gymnáziu má být nastavená tak, aby na ni dosáhli i ufonci, kteří se ptají, co je výčet, úkladný a centralizovaný.