Nadané děti včera a dnes

Děti s mimořádnými schopnostmi fascinují lidstvo od nepaměti a psychologie je zkoumá přes sto let. Jak ovšem inteligenci, nadání a talent nejlépe definovat a měřit? Pohled na tuto problematiku se v průběhu času proměňuje.

Jedním z největších matematiků současnosti je australsko-americký vědec Terence Tao. Podíváme-li se letmo na témata, kterým se v průběhu své dospělé kariéry věnoval a v nichž dosáhl fenomenálních a pro obor důležitých výsledků – například harmonická analýza či analytická teorie čísel –, bude jistě pro většinu čtenářů, včetně autora tohoto článku, obtížné realisticky zhodnotit opravdovou mimořádnost a originalitu jeho práce. Skutečnost, že jde o člověka v mnoha ohledech výjimečného, ovšem může být jasnější v jiném kontextu: při retrospektivním pohledu na dovednosti a projevy, kterými udivoval své okolí v dětství. Malý Terence – nebo Terry, jak jej nazývala jeho rodina i mentor, který se mu mnoho let věnoval a pomáhal mu nalézt nejlepší vzdělávací cestu pro rozvoj jeho zvláštního talentu – se například samostatně naučil číst ve dvou letech, ve čtyřech dokázal zpaměti násobit dvojciferná čísla a v osmi složil matematickou část testu SAT s lepším výsledkem, než odpovídá průměru amerických maturantů. 

Důvod, proč právě tyto projevy upoutají pozornost každého, včetně laiků, je zřejmý. Existuje určitá obecně sdílená představa typického vývoje dítěte a jeho kognitivních schopností, a násobení dvojciferných čísel ve čtyřech letech do této představy rozhodně nezapadá. Existence dětí s mimořádnými rozumovými schopnostmi, výrazně převyšujícími aktuální chronologický věk, fascinuje lidstvo již dlouho, o čemž nepřímo svědčí i jednoslovné označení pro takovéto děti v mnoha jazycích (například prodigy v angličtině či Wunderkind v němčině). Psychologie intenzivně zkoumá fenomén nadaných dětí již více než sto let. Za tu dobu se pohled na nadané děti a na samotnou podstatu nadání několikrát výrazně proměnil. Složitost tématu a zejména velká rozmanitost intelektových i osobnostních charakteristik jednotlivých nadaných dětí vede k tomu, že některé otázky zůstávají stále otevřené.


První inteligenční testy byly zjednodušující

Jak už bylo naznačeno, termíny nadání či nadané dítě se vztahují k situaci, kdy je rozumový vývoj dítěte výrazně – někdy až extrémně – urychlen a kognitivní schopnosti jsou nápadně rozvinutější v porovnání s vrstevníky. (Pro upřesnění je vhodné dodat, že se zde omezujeme výhradně na intelektové nadání. Jiné formy nadání, například sportovní, hudební či výtvarné, jsou natolik specifické, že by si každá z nich zasloužila samostatný článek.) Dvě nejdůležitější otázky, které se v této souvislosti psychologové pokoušeli zodpovědět, jsou zároveň ty nejpřímočařejší. Zaprvé, jaká je podstata a příčina mimořádného nadání? A zadruhé, jak můžeme nadání u dětí spolehlivě rozpoznat? 

Zakladatel a dodnes jeden z nejdůležitějších představitelů psychologického studia nadání, Lewis Madison Terman, zdůrazňoval při odpovědi na první otázku především genetické faktory. Pokud jde o nejvhodnější způsob identifikace, spatřoval jej v plošném testování dětí na počátku školní docházky prostřednictvím standardizovaných inteligenčních testů. Jejich výhodou mělo být překonání subjektivity hodnocení, k níž nevyhnutelně dochází, pokud se pokouší míru nadání posoudit například učitelé či rodiče na základě přímo pozorovatelných projevů dítěte. Kromě zkreslení na straně (dospělého) hodnotitele může identifikaci bez využití standardizovaných testů „ztěžovat“ také samo dítě, například tím, že svoje schopnosti záměrně neprojevuje či skrývá. Tento jev byl v minulosti často pozorován zejména u nadaných dívek, ale nemusí se omezovat pouze na ně a může obecněji souviset s určitými osobnostními vlastnostmi (například introverzí), s možnými problémy v sociálních vztazích a podobně. Podstatným faktem je, že Terman nahlížel na inteligenci jako na jednodimenzionální schopnost, jejíž míra může být vyjádřena jediným číslem – inteligenčním kvocientem. Kritériem pro rozhodnutí, zda dané dítě je, či není nadané, bylo v tomto pojetí výlučně dosažení určité prahové hodnoty výsledků v inteligenčním testu: Terman sám pracoval nejčastěji s prahovou hodnotou IQ 140, ale šlo v zásadě o arbitrární rozhodnutí a jiní autoři později navrhovali a používali jiné hodnoty tohoto kritéria. Z dnešního pohledu se Termanův přístup ve své původní podobě jeví jako příliš zjednodušující.

Placená zóna

Ondřej Straka

je výzkumný pracovník Institutu pro psychologický výzkum na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity.