Učitel – umělec

Každý tvůrčí člověk si nejvíce cení nápadu, který může umělecky zpracovat. Umělec bez nápadu je jako země bez vody. Jedině z nápadů vznikají romány, sochy nebo obrazy. Samozřejmě je důležité zpracování i řemeslná zručnost. Spisovatel, sochař nebo malíř zpracují svůj nápad v jedno umělecké dílo, a pokud nedostane nový nápad, může se dostavit umělecká krize. Kolik takových děl vytvoří i velmi produktivní umělec za život? Deset, dvacet, či více? To znamená jeden umělecky ztvárněný nápad za čtyři nebo sedm let? Učitel každou hodinu předkládá dětem poznatky, které jim má podat pokud možno zajímavou formou a s individuálním přístupem. Jak to zařídit, aby pětadvacet i více dětí najednou poslouchalo, vnímalo a osvojilo si vědomosti, když to navíc nepokládá za svůj zájem. Proto je učitel nucen sypat nápady z rukávu, materiálně si je zpracovat, předložit poutavou formou dětem, individuálně probrat s dětmi, které neporozumí vykládané látce napoprvé, mít připravené další nápady pro ty, kteří naopak pochopí a po zbytek času by se nudili. Následně zkontrolovat a ohodnotit výsledky práce dětí a tím i své. Další, ne úplně jednoduchou prací učitele je nést na trh svou divadelní kůži. Každý den je přehlídkou vystoupení učitelů před publikem dětí a to je velmi kritické až nemilosrdné. Hodnotí vzhled, postoje, gesta, mimiku, řeč, způsob komunikace, slovník a náladu pedagoga a sleduje jeho reakce. A že je to publikum pozorné, lze například ověřit při pantomimických hrách, kdy je dětem navrženo představovat své učitele. O to více je třeba ocenit pedagoga, který je schopen a ochoten pracovat před svými kolegy, nadřízenými, inspekcí či rodiči. Pozvat rodiče do školy a ukázat jim, jak tvůrčí a komunikačně náročná je kantorská práce, je podle mne tou pravou cestou, jak učitelskému povolání vrátit respekt veřejnosti. V naší mateřské škole jsme zvolili cestu rodinných dílen, ve kterých s dětmi za přítomnosti rodičů i prarodičů zpíváme, cvičíme, tancujeme, hrajeme hry a vyrábíme drobné dárky. Zpětnou vazbou, že naši práci rodiče oceňují a uznávají, jsou otázky a konstatování typu: „A vy mu rozumíte?“ „On vás ten náš kluk poslouchá.“ „Jak to, že tady si všechno dělá sama a doma to tak nefunguje?“ „To umí tolik básniček?“