Online archiv

Podzimní část roku je na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy každoročně věnována odborným konferencím. U příležitosti 70. výročí založení této fakulty se v říjnu konalo odborné setkání, které se snažilo najít odpovědi na žhavé otázky, které trápí předškolní vzdělávání tady a teď.

Loňský sněm Společnosti pro předškolní vzdělávání a výchovu informoval účastnice o společném úsilí všech profesních organizací na zlepšení postavení preprimárního vzdělávání ve vzdělávací soustavě ČR. Výsledkem této spolupráce byl dopis adresovaný ministru školství, který popsal jednotlivá témata předškolní výchovy a navrhl jejich řešení. SPV se zabývala dvěmi oblastmi. Odpovědností a kompetencemi mateřských škol v přípravě dítěte na vstup do základní školy a dále se zaměřila na problematiku celorepublikových normativů. Členky rady SPV seznámily přítomné s dokumenty, které jménem společnosti připomínkovaly a dále pak se svou celorepublikovou i regionální činností v oblasti dalšího vzdělávání pedagogických pracovníků a divadelních festivalů mateřských škol. Mgr. Pavla Katzová zprostředkovala přítomným erudovaný vhled do nového občanského zákoníku, který nabyl účinnosti 1. ledna 2014. Její přednáška se zaměřila především na ty jeho části, které se budou dotýkat práce ředitelek mateřských škol. Věnovala se soukromému i veřejnému právu, úpravě smluvních vztahů, otázce osobnostního práva a zrušení občanských sdružení a jejich přetransformování do spolků. Z příspěvku Mgr. et. Mgr. Jaroslavy Vatalové stojí jistě za zmínku návrh MŠMT ČR na zvyšování finančního podílů zákonných zástupců na předškolním vzdělávání svých dětí, financování mateřských škol na třídu nikoli na dítě a opakovaná snaha o snížení úvazků ředitelek a zástupkyň mateřských škol. S jedním z nejdůležitějších záměrů NÚV, zkoumáním obsahu RVP PV, seznámila přítomné Bc. Hana Splavcová. Jako přínosné se jeví, že sběr dat k tomuto tématu bude také probíhat přímo v mateřských školách. V pozdních odpoledních hodinách jednání, kdy na všechny tak trochu padala únava z přemíry informací a úkolů, které z nich plynou, vystoupila Doc. Eva Opravilová, která obrátila pozornost všech přítomných k obecnější problematice tématem Jaký je pohled na dítě a jeho výchovu v současnosti?, a k této zásadní otázce přidala i své teze k úvaze. Dítě současnosti je aktivním hráčem v politickém konceptu. Zato pedagog se jí jeví jako státní úředník, který je zodpovědný za správu státního majetku, protože předškolní vzdělávání je věc veřejná. Kompetence, se kterými má dítě odcházet z mateřské do základní školy, jsou vlastně společensky zhodnocená představa. A jakými konkrétními problémy současné předškolní dítě podle Evy Opravilové trpí? Je často nemocné. Nemoci jsou způsobeny stresem. Klesá úroveň vyjadřování. Výtvarný projev dětí je chudý. Děti mají problémy s komunikací. Hra dítě je méně tvořivá a nápaditá a chybí spontánní socializace. Dr. Jana Kropáčková uzavřela jednání Sněmu SPV podrobnými informacemi o odkladech školní docházky, které jsou podle jejího názoru především odkladem pro rodiče, nikoli pro děti. A věnovala se také otázce, zda děti mladší tří let patří do mateřské školy a za jakých podmínek. Sněm SPV opět potvrdil, že nabízí aktuální a erudované informace. A to nejen konkrétní, které mohou okamžitě pomoci ředitelkám mateřských škol, jako například přednáška o novém občanském zákoníku, ale i obecnými tématy, která nutí k sebereflexi a přemýšlení o směrování každodenní pedagogické práce.

Prostupnost nebo návaznost rámcových vzdělávacích programů pro předškolní a základní vzdělávání je v současnosti téma číslo jedna. Zprávy OECD, ČŠI, ale i vysoké procento dětí s odkladem školní docházky vyvolávají otázky, zda si mateřské a základní školy v otázce vzdělávání vzájemně rozumějí. I MŠMT ČR volá po větší provázanosti vzdělávání v mateřských a základních školách, alespoň na úrovni posledního mateřskoškolského ročníku a elementaristiky. Z krátkého vhledu do jednotlivých vzdělávacích dokumentů předškolního a základního vzdělávání je patrné, že se v těchto kurikulárních dokumentech jedná spíše o lehkou návaznost, která napomáhá pochopit směr, ale nesvazuje ruce pro tvorbu konkrétních školních vzdělávacích programů. V RVP ZV nikde nestojí, jaký má být profil předškoláka, tak jako v RVP PV nenajdeme, co všechno má umět dítě z rodiny. I přesto, že právě rodina je primárně zodpovědná za výchovu a vzdělání dítěte. Tyto skutečnosti jsem měla v úmyslu reflektovat, když jsem vymýšlela tzv. vzdělávání na klíč pro mateřskou a základní školu v obci Strančice. Prvním úkolem bylo zastřešení takové akce lektorem. V poradním sboru MŠMT ČR jsem se seznámila s Mgr. Věrou Krejčovou, Ph. D., odbornou asistentkou Pedagogické fakulty Univerzity v Hradci Králové, která je mimo jiné i spoluautorkou RVP PV. A protože se jí můj nápad zalíbil, spolupráce byla na světě. Pak už stačilo jen získat zájem kolegyň ze základní školy a celou vzdělávací akci prostřednictvím NIVD v naší mateřské škole zorganizovat. Od nápadu k realizaci uběhlo čtvrt roku, ve kterém jsme průběžně konzultovali konkrétní školní vzdělávací programy obou zařízení s lektorkou a ujasňovali jsme si své představy o celém projektu. Konečně nastal den „D“, ve kterém se v Mateřské škole Strančice sešlo šest učitelek s devíti kolegyněmi ze základní školy v téže obci. Ta přesila nás zaskočila a z počátku jsme z ní měly obavy. Ale na naší straně zase byla výhoda domácího hřiště, využijeme-li sportovní terminologie. Teoretický vstup do problematiky, ve kterém se Věra Krejčová dotkla vzniku obou programů, způsobů jejich zavádění do praxe a aktuálně probíhajících revizí, neprobíhal formou přednášky, ale skupinové spolupráce. Vzájemné představování dokumentů, poznávání osobností a hlavně diskuze nad praktickými otázkami nebraly konce. Od počátku bylo jasné, že pětihodinová časová dotace nebude stačit. Věra Krejčová se ovšem ukázala jako zkušená lektorka, protože koučovala celé setkání tak, aby společná práce nad předloženými materiály a diskuze o praktických výstupech byly vyvážené a rovnoměrné. „Proč si vedete individuální záznamy o každém dítěti? Vždyť je to strašná práce a stejně nám je nemůžete předat?“ ptala se jedna z elementaristek. „Před příštím zápisem se dohodneme a přijdete k nám do školy,“ zaznělo pozvání od ředitelky základní školy. „Nám se sem původně nechtělo, po práci a ještě někde pět hodin sedět! Ale teď toho ani trochu nelitujeme, naopak, moc se nám to líbilo,“ shodly se na závěr všechny učitelky ze základní školy. Na závěr mi dovolte otázku, která mě po ukončení semináře napadla: „ Nepocházejí ty nářky na špatnou přípravu dětí na vstup do základní školy jen z neznalosti?“

Jak efektivně vést komunikaci s rodiči? To je otázka, kterou si kladou pedagogové všeobecně a učitelky mateřských škol obzvlášť, protože se s rodiči žáků vídají nejčastěji. Mají k tomu příležitost při předávání dětí. Při rozhovorech se zákonnými zástupci se jim opakovaně stává, že rodič zlehčuje informaci, kterou mu o dítěti podávají, nebo se snaží humornou formou ji bagatelizovat. Stává se i to, že nerespektuje upozornění na zdravotní stav dítěte, které přivádí do školky s infektem horních cest dýchacích, že dává okázale najevo ekonomické rozdíly, ze kterých pro něj automaticky vyplývá, že předškolní vzdělávání je služba. Mnohdy vědomě nemluví pravdu a velmi často nekomunikuje vůbec. Učitelky pak podle svého vyjádření pociťují při rozhovorech s rodiči marnost, nejistotu a vztek. Rodič nemá odborné pedagogicko -psychologické znalosti v oblasti předškolní výchovy, ale zpochybňuje jejich autoritu a přivlastňuje si právo zasahovat a rozhodovat o procesech, které probíhají v mateřské škole. Dotazníkové šetření, které k tomuto tématu proběhlo mezi učitelkami mateřských škol Středočeského kraje, se zabývalo tím, co je charakteristické pro interakci učitelky a rodiče. Je to vzájemná důvěra. Nejlepší profesní dovedností učitelky, která rozvíjí tento vztah, je autenticita, tedy přirozenost, pravdivost a opravdovost v přístupu k dětem. Mezi podstatné prosociální vlastnosti řadí učitelky mateřských škol důvěru v lidi a spolupráci. Nejdůležitějším komunikačním návykem pedagoga by měla být schopnost připustit svůj případný omyl a dát prostor pro vyjádření druhého. Z oblasti nonverbální komunikace nejvíce k interakci mezi učitelkou a rodičem přispívají gesta. Vyhrožování je forma, která komunikaci nejvíce znesnadňuje. A mezi prvky aktivního naslouchání se jeví jako nejpodstatnější prvek stimulování.

Každý tvůrčí člověk si nejvíce cení nápadu, který může umělecky zpracovat. Umělec bez nápadu je jako země bez vody. Jedině z nápadů vznikají romány, sochy nebo obrazy. Samozřejmě je důležité zpracování i řemeslná zručnost. Spisovatel, sochař nebo malíř zpracují svůj nápad v jedno umělecké dílo, a pokud nedostane nový nápad, může se dostavit umělecká krize. Kolik takových děl vytvoří i velmi produktivní umělec za život? Deset, dvacet, či více? To znamená jeden umělecky ztvárněný nápad za čtyři nebo sedm let? Učitel každou hodinu předkládá dětem poznatky, které jim má podat pokud možno zajímavou formou a s individuálním přístupem. Jak to zařídit, aby pětadvacet i více dětí najednou poslouchalo, vnímalo a osvojilo si vědomosti, když to navíc nepokládá za svůj zájem. Proto je učitel nucen sypat nápady z rukávu, materiálně si je zpracovat, předložit poutavou formou dětem, individuálně probrat s dětmi, které neporozumí vykládané látce napoprvé, mít připravené další nápady pro ty, kteří naopak pochopí a po zbytek času by se nudili. Následně zkontrolovat a ohodnotit výsledky práce dětí a tím i své. Další, ne úplně jednoduchou prací učitele je nést na trh svou divadelní kůži. Každý den je přehlídkou vystoupení učitelů před publikem dětí a to je velmi kritické až nemilosrdné. Hodnotí vzhled, postoje, gesta, mimiku, řeč, způsob komunikace, slovník a náladu pedagoga a sleduje jeho reakce. A že je to publikum pozorné, lze například ověřit při pantomimických hrách, kdy je dětem navrženo představovat své učitele. O to více je třeba ocenit pedagoga, který je schopen a ochoten pracovat před svými kolegy, nadřízenými, inspekcí či rodiči. Pozvat rodiče do školy a ukázat jim, jak tvůrčí a komunikačně náročná je kantorská práce, je podle mne tou pravou cestou, jak učitelskému povolání vrátit respekt veřejnosti. V naší mateřské škole jsme zvolili cestu rodinných dílen, ve kterých s dětmi za přítomnosti rodičů i prarodičů zpíváme, cvičíme, tancujeme, hrajeme hry a vyrábíme drobné dárky. Zpětnou vazbou, že naši práci rodiče oceňují a uznávají, jsou otázky a konstatování typu: „A vy mu rozumíte?“ „On vás ten náš kluk poslouchá.“ „Jak to, že tady si všechno dělá sama a doma to tak nefunguje?“ „To umí tolik básniček?“

Na podzim loňského roku se uskutečnily dvě akce věnované problematice předškolního vzdělávání. První z nich, konference, která proběhla v listopadu 2008 a konala se pod záštitou PF UK, se nesla v duchu rezoluce, kterou před více než 100 lety přednesla Iva Jarníková.

Do mateřské školy vstupuje dítě kolem třetího roku věku, a i když je v současné době populární výrok Roberta Fulghuma „Všechno, co potřebuji znát, jsem se naučil v mateřské škole“, tak tříleté dítě rozhodně není „tabula rasa“, na kterou bychom psali až my pedagogové. Ba právě naopak. Každé dítě je individuální osobnost, která je vychovávána k sebevědomí a do mateřské školy se přichází naučit sociálnímu cítění, komunikaci s vrstevníky i dospělými. Takže i stravovací návyky si dítě přináší ze své rodiny. V mateřské škole se pak dále rozšiřují a upevňují. Například v projektu „Pyramidáček“ sestavili odborníci na výživu jako názornou pomůcku potravinovou pyramidu. Ta se skládá ze šesti potravinových skupin, které jsou rozděleny do čtyř pater. Ke každé je napsán doporučený počet porcí, které by měl člověk sníst za den. Edukační materiál pro učitelky MŠ s pomůckami a návody pro vedení hodin s tematikou zdravého životního stylu vytvořily autorky Mgr. Alexandra Košťálová a Mgr. Jitka Gajdošová. V projektu jsou dětem pohádkovou formou představovány jednotlivé stupně pyramidy, nejdříve obilniny, ovoce a zelenina, mléko a mléčné výrobky, maso a nakonec i sladkosti! Inspiraci pro zdravou kuchyni hledáme navzájem v kulinářském kroužku, který na naší škole již třetím rokem úspěšně vede paní učitelka Dostálová. Každou středu si pro děti připraví zajímavý recept, např. Starostenskou veku, Svačinového motýla nebo Čertíkovu pomazánku. Děti si hotový výrobek odnesou domů, chtějí se pochlubit a dát ochutnat rodičům. Vytištěný recept pak samy ilustrují a na konci školního roku všechny recepty svážeme do dětské kuchařky, která je navíc doplněna o fotografie dětí při vaření. Děti mají za úkol vyžádat si od maminky recept na pokrm, který jim doma nejvíce chutná, a ten pak vyzkouší ve škole, a maminky naopak získají zajímavé tipy na zdravá jídla od svých dětí. I vzájemná inspirace mezi jednotlivými školkami je přínosem. V rámci dalšího vzdělávání pedagogických pracovníků jsem v loňském roce absolvovala letní školu předškolní výchovy a tam jsem viděla videozáznam z mateřské školy, kde dětem připravovali ovocné a zeleninové mísy. Dítě si mohlo během dne libovolně vybírat kousky ovoce nebo zeleniny podle své chuti. Když jsme tento systém zavedli i u nás, rázem bylo vyřešeno naplňování spotřebního koše těchto druhů potravin a před školkou se přestaly nacházet poházené kusy pomerančů.