Jak jsme se poznávali…

Prostupnost nebo návaznost rámcových vzdělávacích programů pro předškolní a základní vzdělávání je v současnosti téma číslo jedna. Zprávy OECD, ČŠI, ale i vysoké procento dětí s odkladem školní docházky vyvolávají otázky, zda si mateřské a základní školy v otázce vzdělávání vzájemně rozumějí. I MŠMT ČR volá po větší provázanosti vzdělávání v mateřských a základních školách, alespoň na úrovni posledního mateřskoškolského ročníku a elementaristiky. Z krátkého vhledu do jednotlivých vzdělávacích dokumentů předškolního a základního vzdělávání je patrné, že se v těchto kurikulárních dokumentech jedná spíše o lehkou návaznost, která napomáhá pochopit směr, ale nesvazuje ruce pro tvorbu konkrétních školních vzdělávacích programů. V RVP ZV nikde nestojí, jaký má být profil předškoláka, tak jako v RVP PV nenajdeme, co všechno má umět dítě z rodiny. I přesto, že právě rodina je primárně zodpovědná za výchovu a vzdělání dítěte. Tyto skutečnosti jsem měla v úmyslu reflektovat, když jsem vymýšlela tzv. vzdělávání na klíč pro mateřskou a základní školu v obci Strančice. Prvním úkolem bylo zastřešení takové akce lektorem. V poradním sboru MŠMT ČR jsem se seznámila s Mgr. Věrou Krejčovou, Ph. D., odbornou asistentkou Pedagogické fakulty Univerzity v Hradci Králové, která je mimo jiné i spoluautorkou RVP PV. A protože se jí můj nápad zalíbil, spolupráce byla na světě. Pak už stačilo jen získat zájem kolegyň ze základní školy a celou vzdělávací akci prostřednictvím NIVD v naší mateřské škole zorganizovat. Od nápadu k realizaci uběhlo čtvrt roku, ve kterém jsme průběžně konzultovali konkrétní školní vzdělávací programy obou zařízení s lektorkou a ujasňovali jsme si své představy o celém projektu. Konečně nastal den „D“, ve kterém se v Mateřské škole Strančice sešlo šest učitelek s devíti kolegyněmi ze základní školy v téže obci. Ta přesila nás zaskočila a z počátku jsme z ní měly obavy. Ale na naší straně zase byla výhoda domácího hřiště, využijeme-li sportovní terminologie. Teoretický vstup do problematiky, ve kterém se Věra Krejčová dotkla vzniku obou programů, způsobů jejich zavádění do praxe a aktuálně probíhajících revizí, neprobíhal formou přednášky, ale skupinové spolupráce. Vzájemné představování dokumentů, poznávání osobností a hlavně diskuze nad praktickými otázkami nebraly konce. Od počátku bylo jasné, že pětihodinová časová dotace nebude stačit. Věra Krejčová se ovšem ukázala jako zkušená lektorka, protože koučovala celé setkání tak, aby společná práce nad předloženými materiály a diskuze o praktických výstupech byly vyvážené a rovnoměrné. „Proč si vedete individuální záznamy o každém dítěti? Vždyť je to strašná práce a stejně nám je nemůžete předat?“ ptala se jedna z elementaristek. „Před příštím zápisem se dohodneme a přijdete k nám do školy,“ zaznělo pozvání od ředitelky základní školy. „Nám se sem původně nechtělo, po práci a ještě někde pět hodin sedět! Ale teď toho ani trochu nelitujeme, naopak, moc se nám to líbilo,“ shodly se na závěr všechny učitelky ze základní školy. Na závěr mi dovolte otázku, která mě po ukončení semináře napadla: „ Nepocházejí ty nářky na špatnou přípravu dětí na vstup do základní školy jen z neznalosti?“