Není krabice jako krabice

To skutečně není, ta naše je opravdu pěkně velká a vejde se do ní skoro celá naše třída. Chtělo to jen nápad, se kterým přišly naše děti! Jeden ochotný tatínek přivezl do školky spoustu krabic, učitelky vyřezaly okna, cimbuří a vrata a děti jim pomohly vše domalovat a sešít provázkem. A hrad byl na světě! Hrad se hned zaplnil princeznami, princi, rytíři, černokněžníky, nebo jen dětmi, které se přišly do hradu schovat. Všechno šlo jako po másle - a těch nápadů, které se hrnuly hlavně od dětí! Pohádky jsme si četli, hráli, zpívali, vymýšleli, kreslili. Zkrátka celá naše školka se na pár týdnů proměnila v pohádkovou říši, kde čáry, máry, kouzla a tajemství byly na denním pořádku. Věřte, že odpoledne se jen málokomu chtělo jít domů. Klidně jsme se naskládali všichni do hradu a třeba si jen tak povídali. Vyvrcholením a tečkou našeho pohádkového radování byl velký Pohádkový bál. Společně jsme si vyzdobili tělocvičnu, přestěhovali hrad, pozvali všechny pohádkové postavičky. A ráno jsme se sešli natěšení a „namaškaření“. A to nejen děti, ale i dospěláci. Pohádkový bál jsme zahájili smutnou zprávou o tom, že zlý černokněžník uvěznil ve věži našeho hradu krásnou princeznu. Všichni se bez váhání pustili do její záchrany, plnili černokněžníkovy tajemné úkoly, pomáhali si, podporovali se, táhli za jeden provaz. A jak to dopadlo? No přece jako v pohádce. Dopoledne uteklo jako voda, princezna byla zachráněna, černokněžník potrestán, děti dostaly od krále za odměnu poklad a na věži zazvonil zvonec… A pohádkové hraní skončilo. Ale jen my víme, kolik se děti prostřednictvím pohádkového tématu naučily, kolik nových vědomostí, dovedností a návyků získaly a kolik jsme se o nich dozvěděli nového i my.