Ad: Můj syn má nálepku zlobivce

V předposledním, listopadovém čísle (Informatorium 3–8 2012/9) v Poradně odborníka odpovídala na dotaz maminky, jejíž syn má podle ní nálepku zlobivce, Mgr. Alena Vránová. Po přečtení článku bylo všem pedagogickým i nepedagogickým pracovníkům naší mateřské školy jasné, že se jedná o absolventa naší školky. Jak jednoduché je vlastní pedagogické selhání svést na jiné. Při zápisu tohoto chlapce do školky maminka uslzeným hlasem prosila, že pokud dítě neumístíme, ona to nevydrží, že už si s ním neví rady. Dítě po celou dobu zápisu vyrušovalo, kopalo do nábytku, že chce už pryč. Jeho otec je padesátník anglické národnosti, maminka je Češka a je jí kolem 30 let. Chlapec navštěvoval školku čtyři roky. Ač byl po všech stránkách zralý pro vstup do základní školy (učitelky to doporučovaly), maminka si vymínila odklad školní docházky a při té příležitosti navštívili psychologa, jak zmiňuje ve svém dotazu. K zápisu šli na jinou než spádovou školu a ve školce ani v místní ZŠ to neoznámili, neoznámili ani to, že na jiné škole podali žádost o odklad školní docházky. Mezitím se konal zápis do mateřské školy a její kapacita byla naplněna. Když se pak rodiče v červenci „probudili“ s tím, že potřebují místo ve školce, cítili se dotčeni, že místo není. Ředitelka musela žádat obec o povolení navýšení kapacity. Za celou dobu maminka nedoložila jediný doklad, jenž by potvrzoval diagnózu poruchy chování (hyperaktivitu, ADHD a podobně). Ve svém dotazu používá polopravdy, jimiž omlouvá vlastní neúspěch. Vykresluje chlapce jako normální dítě s povahou bojovníka. Na druhou stranu mu dovoluje nosit do školky dětské zbraně, ačkoli jsme všechny rodiče žádali, aby takové hračky dětem do školky nedávali. Chlapec téměř denně dorazil do školky vyzbrojen nějakou počítačovou hrou, robotem či tabletem a rodiče byli uraženi, když jsme mu nedovolili, aby si to ve školce nechal. Jsme vesnická školička a sociální složení dětí tomu odpovídá. Je složité vysvětlovat dětem z méně movitých rodin, proč tenhle chlapec má drahé hračky a ony ne. Z toho plyne i jeho vztah k věcem ve školce. Jednou na kousíčky roztrhal molitanový míč, tu rozšlápl hračku, tady ulomil kolo, tam něco utrhl… Maminka vždy reagovala slovy: „To nevadí, koupíme nové.“ Když jsme chlapcovo chování chtěli s matkou řešit, rozplakala se, že je na něj vlastně sama, protože přítel je pracovně vytížen a neustále na cestách, a ona si s ním neví rady. Poradili jsme jí, ať zkusí se synem navštěvovat nějaký kroužek, kde svou přebytečnou energii vypustí. Ona si to však vyložila po svém a chlapce přihlásila hned do několika kroužků. Zároveň jsme jí doporučili vodit jej do školky dříve, a ne až kolem osmé nebo později, kdy už probíhá program. Ranní hry nestíhal, rovněž odpoledne chodil vždy poslední. V okamžiku, kdy maminka vstoupila do dveří, začal lítat jako smyslů zbavený, strkat do dětí, kopat jim do hraček a křičet, maminka nezasahovala, musela ho usměrnit učitelka. Maminka ve svém dotazu také nezmínila, že mnohé děti kvůli němu nechtěly chodit do školky a učitelky to musely s jejich rodiči řešit. V nestřeženém okamžiku dal kamarádovi facku, porazil ho nebo mu nastavil nohu, aby upadl, a měl z toho ohromnou legraci. Za svůj terč si vždy vybíral slabší děti (sám je subtilní postavy). Neustále se chlubil tím, že jezdí do Prahy, kde ho starostlivá a milující maminka odkládala do hracích koutků. Pravidla nastavuje rodina Ujišťujeme vás, že když byl přítomen, celá školka se necítila v bezpečí. Učitelka, čerstvá absolventka pedagogické fakulty plná ideálů, která ho měla v prvním roce jeho docházky, chtěla školství opustit a mnohokrát kvůli němu i plakala, že na takové dítě ji škola nepřipravila. Také my jsme se radili s odborníkem, jak k takovému dítěti přistupovat, a shodli jsme se, že chybí dostatečná rodinná péče (ani to nejmodernější materiální zabezpečení ji nenahradí) a ono na sebe svým agresivním chováním upozorňuje. Líbí se mu, že je středem pozornosti, protože ví, že mu nemůžeme nic udělat. Ptali jsme se jej, jak tráví čas doma. Odpověděl, že si musí sám hrát, protože maminka pořád pracuje na počítači. Nepomohly u něj ani pochvaly, domluvy či „úkolování“. Během chvilky sklouzl do své běžné role. Učitelky nemohou suplovat rodinnou výchovu, pouze ji doplňují, ale výchovné působení na dítě by mělo být jednotné. Každá společnost má své mantinely nebo hranice, rovněž ve školce platí pravidla – u nás se na jejich vypracování podílejí i děti. Ale ta první pravidla však musí nastavit rodina. Mnohokrát jsme si říkali, jak dlouho to potrvá, než dá synáček mamince facku. Jeho chování v šatně tomu mnohdy nasvědčovalo. Nechat ho sebou samým by také znamenalo nechat ho, aby vědomě ubližoval ostatním, devastoval zařízení třídy a školky. Není to normální kluk-bojovník, ale nevychovaný a drzý jedinec. Ještě k těm „strašným čertům“, kteří byli zmíněni v dotazu. Tuto roli pro nás hrají již několik let starší děti ze základní školy, kteří mají u nás ve školce sourozence. Děti se na akci vždy těší, protože vědí, že to jsou převlečení kamarádi, a užívají si to. Ve školce máme přes 40 dětí a z této akce máme vždy fotodokumentaci. Rozhodně na ní nenajdete vystresované děti. Nyní již znáte i druhou stranu mince. Za více než třicetiletou praxi jsme se s takovým dítětem a přístupem rodičů ještě nesetkali, přestože naši školku navštěvovaly i děti s poruchami chování a se specifickými výchovnými potřebami. Toto vše je pouze malá část problémů, jež jsme s touto rodinou po čtyři roky zažívali. Děkujeme za čas věnovaný naší reakci a věříme, že paní učitelka, která má nyní chlapce v první třídě základní školy, zvládá vše lépe.