Malé hovory o velkých věcech

Téma smrti jistě nezaujímá první příčky hitparády rozhovorů mezi rodiči a dětmi. Je to totiž téma, o němž se nám nemluví úplně jednoduše.


Žádný dospělý se však nevyhne otázkám životaběhum – počátku a koncům naší životní pouti. Otázky ohledně smrti stejně jako ostatní okruhy hodnotového žebříčku nelze ovšem s dětmi rozebírat způsobem „teď si sedni a poslouchej, něco důležitého s tebou potřebuji probrat“. 


 


Co se stalo s babičkou?


Je možné, že se dítě samo začne ptát po základních otázkách, třeba pod vlivem vyslechnutého pohádkového textu. Mimochodem, tradiční pohádkové příběhy dětskou duši nešetří a téma smrti neobcházejí. Lidská konečnost je v podstatě jeden ze vždy přítomných motivů. Pohádky často začínají např. slovy „než otec zemřel, povolal k sobě své tři syny“ nebo se v nich objevují určité podmínky, až výhrůžky – „splní se ti přání, dám ti dítě, kterému se dobře povede, ale ty zemřeš“. Určitě není vhodné podobné pasáže vynechávat, ani se při dotazech tématu vyhýbat se slovy „to je ještě daleko, tím se netrap, to se týká jenom starých lidí“.


     Další, nejobvyklejší situací je úmrtí v rodině nebo v blízkém sousedství. Dítě se pak zcela přirozeně ptá, co se stalo s babičkou, kde teď je, kdy se vrátí. Ačkoliv je český jazyk v této oblasti básnicky bohatý na eufemismy, v případě hovorů s dětmi není úplně na místě používat poetické metafory. Děti zejména v předškolním a mladším školním věku totiž ještě nemají rozvinuté abstraktní myšlení a nejsou schopny rozlišit doslovný a přenesený význam. Tyto obraty paradoxně mohou tragickou situaci po následující dny ještě více komplikovat. Dědeček odešel. – Kam šel a kdy se vrátí? Pan Novák se tak náhle ztratil. – A kdo ho půjde hledat? A kdy ho najdou? Jak se může dospělý ztratit a kde se ztratil? Obrat „babička zesnula“ zase může vyvolat obavy z usínání či poruchy spánku – jak je možné jít spát a už se třeba neprobudit? 


     Často v této souvislosti vyvstává otázka, zda  a případně od jakého věku brát dítě na pohřeb. Je dobré si uvědomit, že i obor pohřebnictví zaznamenává výrazné změny. Dnes už není neobvyklé, že si pozůstalí sami navrhnou místo, průběh obřadu či formu sdělení úmrtí, tj. zpracování a podobu parte. Pohřeb tedy může mít podobu oslavy života, vzpomínkové události nebo setkání k uctění památky. I dítěti dává tento obřad možnost projevení emocí, prožitku konce, zhmotnění a vizualizace tohoto zásadního předělu. Do budoucna možná i lepšího pochopení a vyrovnávání se s nastalou situací.  


 


Cesta domů


Bez ohledu na osobní a v rodině sdílený náhled na další posmrtnou realitu je pro dítě z dlouhodobého hlediska uchopitelnější zpracovávat konečnost a nevratnost situace ve známé podobě. 


     Rodič si může vypomoci krásnou literaturou, v dané situaci asi příhodnější než svépomocné knihy. Tématu smrti, i když vůbec ne explicitně, se poměrně rozsáhle věnovala třeba Astrid Lindgrenová ve svých dílech Jarní louka nebo Bratři Lví srdce. Z české literatury jmenujme kupř. Karafiátovy Broučky, z nabídky současné světové produkce třeba knihu rakouského autora Michaela Stavariče Děvčátko s kosou. Pomoci mohou také knihy hospice Cesta domů nebo aktuální animované filmy Ferdinand či Coco. Kromě toho, že jsou oba snímky mostem porozumění k hispánské kultuře, představují toto univerzální téma srozumitelně i pro dětského diváka. 


         Dalo by se říct, že smrt nás vždy zastihne nepřipravené, ale minimálně v komunikaci s dětmi můžeme popřemýšlet, jaké konkrétní výrazové prostředky zvolíme a kolik času tématu věnujeme, abychom je jednou nenechali zcela napospas špatným zprávám. 


Citát:


Tradiční pohádkové příběhy dětskou duši nešetří a téma smrti neobcházejí.


 


Placená zóna

Veronika Zavřelová