Smrt dítěte v rodině

Úmrtí dítěte bylo v naší společnosti donedávna tabu. V posledních letech se však toto bolestné téma otevírá a také odborníci z pomáhajících profesí hledají nové a účinnější způsoby, jak pozůstalé podporovat.

Představa úmrtí dítěte je noční můrou mnoha normálních rodičů. Většina odmítá na něco takového byť jen pomyslet. Ani škála stresových situací, kde maximálním ohrožením je úmrtí partnera nebo partnerky, tuto položku neobsahuje. Kdybychom se myšlenkou na smrt dítěte zabývali příliš, asi bychom děti ani nemohli řádně vychovávat. Nepříjemná výchovná opatření a nároky uvádíme do praxe s vírou, že nás potomek přežije a nepříjemné bude v bohaté míře převáženo příjemným. Ale přes technologický a medicínský vývoj nezletilé děti i zletilí potomci umírají a též v budoucnu v malém počtu umírat budou, z mnoha nejrůznějších příčin. Když zapátráme v paměti, asi každý v historii svého rodu nebo v okolí najde rodinu, která o dítě přišla. Také můžeme vidět, jakým způsobem se různé rodiny se ztrátou dítěte vyrovnávají a kolik generací tato událost ovlivnila.


Prolomení tabu

Po desítky let bylo téma úmrtí dítěte tabu, nemluvilo se o něm a lidé se často tvářili, že neexistuje. Snad na tom měla podíl pokrytecká politika komunistických vlád, institucionalizace péče a úpadek víry, které vedly k nevědomosti a nezralosti několika generací, jež si odmítaly připustit oblasti lidského života, jakými jsou umírání a smrt obecně. V posledních letech se i téma úmrtí dítěte více otevírá a odborný růst na tomto poli je raketový. Je důležité vědět, že na zmíněný vývoj má velký vliv zejména aktivita lidí „zdola“, tedy ze sféry zasažených rodin a zasažených pomáhajících. Od života očekáváme přirozeně, že starší zemřou dříve než mladší, a je to tak v pořádku. Ale pokud se stane, že zemře mladší, jsme zasaženi všichni, kdo se o tom dozvíme, a nejvíce ti, kteří jsou se situací v nejužším kontaktu. Pomáhající – učitel, lékař, psycholog nebo třeba policista či hasič –, přestože není v příbuzenském vztahu, může bolest prožívat tím více, čím podobnější je jeho životní situace nebo role. To znamená, když mám například stejně staré dítě nebo se setkám jako matka s podobně starou matkou zemřelého dítěte, více se mě to může dotknout.


Nepolevovat v podpoře

V počátcích nové vlny zájmu o rodiny se ztrátou dítěte v posledních letech byla velká část pozornosti věnována trpícím matkám, později se pohled zaměřil i na otce a sourozence a další příbuzné. Sama jsem ve své praxi zažila několik mužů v důchodovém věku, kteří si třeba po třiceti letech díky psychosomatickým potížím uvědomili, že i oni přišli o dítě a byli nebo dosud jsou truchlící. Měli za to, že když jim například zemřelo děťátko v době okolo narození, zarmoucená mohla být jen matka dítěte a oni se museli starat, aby měla co nejméně potíží. Na sebe zapomněli a někdy všichni zapomněli i na sourozence zemřelého děťátka. Pozůstalé děti v rodině měly být hodné, aby nezlobily smutnou maminku. Jaký vliv to mělo na vztahy v rodině, většinou vidíme později, někdy až v druhé nebo třetí generaci. Týká se to rovněž rodin, kde dítě zemřelo při spontánním nebo umělém potratu z jakéhokoli důvodu.

Dnes se řada organizací cíleně věnuje párům, rodinám, třídám i komunitám, které mají se ztrátou dítěte zkušenost. Mnoho zaměstnavatelů citlivě reaguje a umožňuje zasaženým rodičům postupný návrat do práce podle jejich sil. Pomáhající usilují o to, aby jednali s pozůstalými v rodině citlivě a přitom pevně, aby přispěli k prevenci vzniku traumatu nebo k jeho léčení, pokud po smrti dítěte vznikne. Mohli jsme to vidět i v současnosti, v péči o zasažené rodiny po střelbě na filozofické fakultě. Společnost se semkla, lidé nabízeli či nabízejí konkrétní pomoc, emoční, praktickou, finanční… na co má kdo kapacitu. 

Právě sociální podpora je jedním z nejdůležitějších faktorů, které ovlivňují, jak se rodina se zármutkem dále bude vyrovnávat. Zasažení obvykle dostanou silnou podporu v prvních týdnech, pak pomoc postupně opadává. Po zhruba dvou měsících okolí začne nabývat dojmu, že „už je to dlouho“, už na tom jsou dobře, vypadají normálně, chodí do práce, školy… a tak se může zdát, že podpora už není potřeba. Někdy si ani zasažení lidé své potřeby neuvědomují. Pak se může jejich stav zhoršovat, v noci třeba nespí, zármutek přebíjejí prací, studiem, sportem, sexem nebo alkoholem – truchlení se zastaví a duše trpí. Pokud je v okolí někdo vnímavý, může nabídnout pomoc, kontakt na krizové centrum nebo na psychoterapeuta.


Přijmout emoce druhého

Rodiče, kterým zemřelo dítě, mají často dojem, že okolí reaguje necitlivě. Někteří lidé se jim vyhýbají. Jiní radí, co mají a nemají dělat, jak se mají cítit, co si mají o úmrtí dítěte myslet. Pro rodiče může být obzvláště zraňující, pokud se takto chovají jejich blízcí. Zejména role matčiny matky bývá v emoční podpoře velmi významná. Máme různou kapacitu být emočně k dispozici. Prarodiče jsou zasažení úmrtím vnoučete a ještě zármutkem vlastního dítěte. Nedostatek schopnosti kontejnovat (přijmout emoce druhého a adekvátním způsobem na ně reagovat) nedokážou mnozí trpící odpustit. Pokud terapeuticky pracujeme s celým systémem, můžeme tuto rodinnou dynamiku rychleji a snadněji zachytit a pomoci zpracovat. Pokud pracujeme s jednotlivci, můžeme systém rodiny ovlivnit v tomto směru nepřímo a částečně. I to má smysl. Někdy to vypadá, že neštěstí v rodině oživuje dávné i nedávné křivdy, zranění, předchozí nezpracovaná traumata. 

Deziluze ze vztahů bývá častou komplikací v procesu truchlení: zemřelo mi dítě (sourozenec), a navíc přicházím o pocit, že mě moji blízcí chápou, rozumí mi. Podobné je, když má věřící dojem, že ho opustil Bůh, nebo když se domnívá, že mu Bůh dítě dokonce vzal. Další ztráta. Když se bolesti a starosti kumulují, může to být na jednoho příliš. 

Některým lidem se stává, že se jim v situaci ztráty dítěte bezprostředně otevře dříve netušená oblast spirituality. Nehledají snadné odpovědi na své složité otázky. To, co rodiče z duchovního hlediska potřebují, je, aby někdo vydržel s jejich bolestí, bezmocí a s jejich otázkami. V bezpečném prostředí se pak budou vynořovat další zajímavé otázky. Třeba ohledně smyslu života bez dítěte. Nebo smyslu života obecně. 

Placená zóna

Zuzana Hrušková

je psychoterapeutka a krizová interventka, spolupracuje s Psychosomatickou klinikou v Praze, je členka uskupení SOFT – národní společnosti rodinných a systemických terapeutů –, které je členem EFTA – evropské společnosti pro rodinnou terapii. Je také členka Odborné sekce pro psychologii krizí, katastrof a traumatu při Českomoravské psychologické společnosti a členka České asociace pro psychoterapii.