Seniorský věk není obdobím stagnace

Stále je pro mě překvapivé, že za dobu, co jsem pracovala na lince důvěry – krizové lince pro seniory –, si pamatuji pouze jediného klienta, který ve svém seniorském věku přemýšlel o nových věcech a díval se na život s perspektivou toho, co by ještě chtěl dělat, zkusit, zažít. Byl to klient se schizofrenií. 

Společenským konstruktem jsou stanoveny různé hranice pro označení senior. Mohli bychom se k tomu postavit tak, že každý je přece tak starý, jak se cítí. Ale spíše se domnívám, že je to právě ohraničeno nějakým celospolečenským vnímáním, že senior je člověk, který ukončil produktivní část (ekonomického) života a odešel do důchodu. Už samo slovní spojení „odejít“ do důchodu! Jako by se tím momentem vzdaloval: společnosti, lidem kolem a možná tak trochu i sám sobě. Odchodem do důchodu nastává velká změna ve vnímání sebe i toho, jak je člověk vnímán okolím. 

Ztráta společenského a socioekonomického statusu, ztráta sociálních kontaktů, ekonomické produktivity ve prospěch společnosti, navíc s negativní konotací „ujídání ze společného krajíce“ – to vše výrazně mění sebeobraz, sebehodnotu i sebevědomí. Nezměnil se sice svět, ale změnilo se místo, z něhož se senior na ten stejný svět dívá. 

Slova, která jsou často spojována se stářím, jsou opuštěnost, prázdnota, nepotřebnost, smrt. Pro mnohé seniory se stáří ukazuje být bezútěšné. 

Stáří jako nejdelší etapa života

Stárnutí představuje kontinuální změny. Stárneme de facto od početí. Ale je velmi mylné se domnívat, že seniorský věk je obdobím stagnace. 

Vždy mě pobaví srovnat herce Jiřího Sováka v seriálu Chalupáři, jemuž bylo při premiéře pětapadesát let, s Tomem Cruisem, který ve stejném věku natočil pátý díl Mission Impossible a další dva díly následovaly. Jiří Sovák byl senior podle stereotypního obrazu, Tom Cruise byl muž možná na vrcholu kariéry. Nikoho z nás by asi ani nyní nenapadlo o něm říct, že je ve svých dvaašedesáti letech seniorem. 

Markantní nárůst střední délky života, zejména od šedesátých let dvacátého století, společnost proměnil. V roce 1920 byla střední délka života u mužů necelých čtyřicet sedm let, ale dnes boří hranici sedmdesát sedm let. U žen to bylo necelých padesát let, a dnes se blížíme osmdesáti třem letům. Dá se říct, že jde o poslední třetinu života, ale jako v hokeji může být tato třetina zcela stěžejní a rozhodující, a paradoxně nejdelší. 

Rychlý trend prodlužování života ale současně přináší také nové společenské fenomény, s nimiž lidstvo ve své historii zatím nepracovalo. Zejména není ujasněna společenská role lidí v pozdějším věku ani neexistuje vzor, co v jejím rámci dělat a jak. Jinými slovy, není zřejmé, co je „úkolem“ v této poměrně dlouhé etapě. 

Rodiče, prarodiče, praprarodiče

V důsledku prodlužování délky života se proměnil i fenomén prarodičovství. Z hlediska historie lidstva se teprve nedávno mohly „potkat“ tři různé generace. Takže to, co jsme si osvojili, se nyní výrazně proměňuje. Smazává se stereotypní obraz prarodičů jako pečujících, hlídajících a pomáhajících na plný úvazek. I když je jim to současně paradoxně podsouváno jako ten pravý a jediný smysl jejich existence. Dnes jsou často prarodiče stále pracující nebo chtějí svůj život rozvinout v jiné oblasti než v péči o rodinu, anebo jsou již ve věku nebo zdravotním stavu, kdy jim naopak mnoho sil na péči o druhé nezůstává. A vyvstává tedy otázka, jak dále naložit se životem, když to, co se spojuje se stářím a generativitou tohoto období, nemůže nebo nechce být naplněno. Vypadá to trochu, jako že si odporuji, ale senioři nejsou homogenní skupinou lidí ve vyšším věku. Dovolila bych si říct, že je to v rámci populace dokonce nejpestřejší skupina z hlediska prožívání, a to možná právě proto, že v tomto období není jasně dán vývojový úkol. 

Na druhou stranu nám přibylo praprarodičovství. Dnes už čtyři souběžně žijící generace v jednom rodu nejsou žádnou výjimkou. S tím ale zase souvisí další nový společenský jev vedoucí k výraznému přetížení lidí ve vyšším věku, a to je potřeba péče o předchozí generaci. Senioři pečují o starší seniory. Lidé ve věku asi šedesáti let a více se dostávají do role pečujících o své vlastní rodiče. Takoví jedinci se dnes označují jako sendvičová generace, která je zcela fyzicky i psychicky přetížená naplňováním očekávání a plněním povinností k oběma stranám rodiny – k předkům i k dětem a vnoučatům. Úplně zde chybí prostor pro přípravu na vlastní odchod z dosavadního pracovního života, na změnu sociálních rolí, vytvoření nové životní perspektivy. Sendvičová generace také ztrácí možnost realizovat své životní plány, na něž doteď „nebyl čas“. Stejně tak ale často ztrácí možnost věnovat pozornost svému vlastnímu zdraví, kondici a sebepéči jako takové. Dodnes si pamatuji příběh pána, který byl opravdu zoufale přetížen, protože se ve svých sedmdesáti letech léčil s onkologickým onemocněním a současně denně pečoval o svoji stotříletou maminku. 

Je tedy možné shrnout, že u seniorů se objevují a jsou prožívány pocity opuštěnosti a osamělosti – to zejména u čtvrté generace (praprarodiče) –, bezmoci, zoufalství a mentálního i fyzického přetížení ve střední generaci (prarodiče) a pocity zanedbání na straně mladší generace (rodiče malých dětí, kteří očekávají pomoc prarodičů). Babičky musejí pečovat o prababičky, a navíc kdo se jednou osvědčil jako pečovatel, je často do této role v rodině „pasován“ opakovaně.