Větší než velké otázky

Místa, odkud přitékají slova

Když jsem skoro před deseti lety dostal výzvu od své známé k tomu, abych napsal texty k fotografiím onkologicky nemocných dětí a jejich rodičů od fotografky Aleny Skřipské, moje reakce byla rozpačitá. Když jsem pak ty fotky poprvé viděl, oněměl jsem. A to i ve své odpovědi. Měl jsem dojem, že k tomu nelze nic připsat, že ty fotografie jsou plné a úplné. Plné žalu, plné otázek bez možnosti doplnit odpovědi. Úplné ve svém celku. Úplné v tom, jak strohé nemocniční pokoje, chodby a jejich nedobrovolní obyvatelé vypráví hodně neviditelný příběh o našem světě a životě. Na první výzvu jsem nakonec napsal krátký úvod k plánované výstavě. Druhá výzva se zhmotnila do návrhu názvu výstavy Větší než velká výzva. Do třetice mě vyzvala noc. Vzbudil jsem se za hluboké tmy a jedno za druhým ke mně přicházela slova k jednotlivým fotografiím, která se skládala v kratičké texty, jejichž formát dodnes neumím pojmenovat. Pojmenováním si přivlastňujeme, a v tomto případě jsem se necítil vlastníkem. 

Místa bez hnutí

Čas od času si na tu noc vzpomenu. V těch slovech jsem cítil moc, jednoduchost a údernost. Jako by je někdo tesal dlátem do kamene. Taková pevnost a neohebnost v nich byla. Neměl jsem takřka žádnou volnost cokoli měnit, přidávat nebo ubírat. Čas od času si na tu noc vzpomenu a spojí se mi s mým sestupováním do podsvětních místností v doprovodu Jamese Hillmana. Jeho kniha Sny a podsvětí mě na první čtení skoro až rozčílila. Zpochybňovala hned od prvních vět moji pro tu dobu jakžtakž uspořádanou představu o psychologii C. G. Junga, představu o tom, k čemu jsou sny, co je duše a jak pevně ji můžeme mít v rukou. Jak moc můžeme mluvit o možnosti změny – změny, kterou sami a cíleně řídíme. A potažmo jak moc může být terapeutická práce prospěšná a úspěšná, čím tento úspěch měříme a jak trvalou hodnotu zvolené měřítko a jím změřené má. Hillmanovo antické podsvětí je nějak nemilosrdně nesmlouvavé. V tom je jaksi podobné smrti onkologicky nemocného dítěte, vlastně každého dítěte, vlastně smrti každého z nás. Není zde vysvětlení, není zde útěcha denního světla, není zde nádech ani výdech, jen tma, chlad, bezčasí a nehybnost. Chci-li se přesto pohnout, mám-li nutkání odejít, zmizet, nebýt tam a s tím, znamená to něčeho se vzdát, něčemu říci ne. Možná že tou nejjednodušší, protože automatickou reakcí, která může přijít, je uklidnění, že tyto na smrt nemocné děti nejsou mé. Něco se mě přece nemusí týkat, nejsem zodpovědný za vše, s tím nemám nic společného, můj život je jiný. Tyto otázky si prosím nechte pro sebe. Já na ně odpovídat nemusím.