Umělá inteligence: nevyhladí nás, ale pohladí

Haruto je japonský inženýr. Je mu něco přes čtyřicet a ve svém tokijském bytě žije s dvanáctiletým (či tak působícím) chlapcem Junem. Každé ráno spolu snídají, o víkendu spolu chodí na procházky a večer do restaurace. Občas zajdou do divadla na představení pro dospělé. Chlapec jim rozumí a baví ho si o nich dlouze povídat. Jun je Harutovým nejbližším přítelem, spřízněnou duší… a také intimním partnerem. Sousedé se zezačátku na Haruta dívali divně, ale pak si zvykli. Jun je totiž robot.


Uvedená představa je zatím nereálná i v technologicky vyspělém Japonsku. Na jejím uskutečnění se ovšem čile pracuje, hned na dvou hodně odlišných frontách. Tou první jsou sexuální roboti (či chcete-li robotky). V únoru loňského 2017 byl v Barceloně otevřen první evropský noční klub, jehož „zaměstnankyněmi“ jsou výhradně robotky. Za hodinu a půl trvající „seanci“ zaplatíte v přepočtu dva tisíce korun. Pokud si budete chtít partnerku odnést, ta nejlacinější (v původním smyslu toho slova) vás přijde na více než čtyři sta tisíc.


Roboti z domova důchodců


Fiktivnímu Harutovi z úvodu tohoto článku předloni nechtěně prošlapal cestu Kanaďan Kenneth Harrison, který si objednal dětského sexuálního robota od japonské firmy Harumi Designs. Ta je na kanadském seznamu sledovaných společností, díky čemuž byla zásilka odhalena a adresát byl obviněn z držení dětské pornografie. Soud ho ovšem osvobodil.


Druhá cesta k uskutečnění vize dokonalého robota není tak skandální a je mnohem nenápadnější. O to více může být v důsledku zrádná. Mezinárodní tým vědců na londýnských Middlesex University a University of Bedfordshire pracuje na vytvoření robotů-pečovatelů, kteří by se starali o seniory. Nasazení těchto robotů může velmi významně zkvalitnit život starých lidí, omezit jejich pocity osamělosti a mít díky tomu kladný vliv na jejich zdravotní stav. Není vyloučené, že roboti tak prodlouží život svých svěřenců. Proč se tedy takovýchto robotů obávat?


Placená zóna

Milan Petrák