Můj strach z žen

K něčemu se vám přiznám. Dlouhá léta byl můj život zcela zásadně ovlivňován strachem z žen. Na první pohled byste to do mě určitě neřekli. Přece jen měřím skoro 2 metry a vážím 100 kg. Nejsem žádné ořezávátko... A přesto jsem se žen bál. A nebyl jsem sám.

Celá ta dlouhá léta jsem si bláhově myslel, že jsem v tom sám. Že ostatní muži se žen nebojí a vystupují vůči nim sebevědomě a sebejistě. Nemohl jsem být dál od pravdy. Když se na toto téma podívám s mnohaletým odstupem a se všemi zkušenostmi, které jsem při individuální práci s lidmi získal, mohu říct jedno: strach z žen je v mužském světě poměrně rozšířený a pro většinu chlapů bohužel stále tabu. Něco, o čem se mezi námi muži nemluví. Něco, co sami sobě ani nechceme přiznat. Něco, co nás v našich očích zahanbuje a umenšuje. 


Kde to vzniká?


Pro odpověď na tuto otázku, se musíme se vrátit do dětství. Tedy do doby, kdy se muž poprvé seznamoval se ženou a s její energií. Ve vztahu se svou mámou se o ženách učil úplně všechno. Jaké jsou, co chtějí a potřebují, jak se k nim chovat, aby ho milovaly a přijímaly. Pokud by se tento první vztah se ženou vyvíjel úplně ideálně, s největší pravděpodobností by žádný (velký) strach z ženy u muže nevznikl. Nebyl by důvod, maminka by se vždy chovala pěkně a příjemně a vše by bylo zalité sluncem. Jenže takhle to nefunguje a nikdo z nás nežil a nežije v ideálním světě. V reálném světě je vztah syna a matky velice pestrý a obsahuje celou paletu všech možných prožitků a zkušeností. Příjemných i nepříjemných.  

Celý článek naleznete v tištěné podobě časopisu Psychologie dnes nebo v online archivu.