Cyril Höschl: Planeta si poradí sama

S ředitelem Národního ústavu duševního zdraví v Klecanech Cyrilem Höschlem o tom, kde se v naší blahobytné společnosti bere neustálá obava z brzkého konce a zda je stres jen výdobytkem moderní doby, proč lidé nemají dostatek sebevědomí a že si s přelidněním nemusíme dělat starosti.

Podle všech statistik se máme nejlépe v dějinách, přesto se částí společnosti šíří takový až chiliastický duch. Viz dvanáct let do zničení planety atd. Čím to?

Je to směs všeho možného, ale především obrovská rozmazlenost lidstva, kterému se opravdu daří nejlépe v dějinách. Ale nezapomeňme, že naše emoce fungují jako filtr, který k nám přednostně propouští z našeho okolí ty informace, které nás utvrzují v našem rozpoložení. Jinými slovy, když mám dobrou náladu, vnímám přednostně to pozitivní, a naopak. A to souvisí s tím, že nezáleží ani tak na tom, co se nám děje, jako spíš na tom, jak to čteme. To, že se máme objektivně dobře – ať se podíváme na střední délku života, dětskou úmrtnost, dobu, po kterou pracujeme na kilo chleba – to nikoho moc nezajímá. Každého zajímá, jak se cítí. A cítí se pořád stejně špatně. Ať už žena žijící v době stresové a pracující celý den v nějakém call centru, ale zato doma s automatickou pračkou, nebo žena, která musela před sto lety jít dva kilometry s prádlem k potoku. Obojí je nesrovnatelné, ale obě ženy se asi cítí zhruba stejně.

Ale v každé kultuře se v období blahobytu objeví zárodky dekadence, relativizace hodnot a mravů a následuje pak zpravidla nějaká katastrofa. To nechci nijak přivolávat, Ale vezměme si rok 1913, kdy se lidstvo mělo asi nejlépe, ale bylo to v předvečer naprosto nevídané katastrofy první světové války.

Žijeme opravdu v době stresové? Respektive byla někdy doba nestresová?

To se strašně těžko porovnává. Vezměme si nejjednodušší definici stresu: stres je takový stav zdravého organismu, ve kterém se zvýšeně vyplavuje ACTH. My ale nemáme možnost porovnat hladinu ACTH dnes a před sto lety. Míra frustrace, zátěže a pracovního tempa se těžko srovnává... To je, jako kdyby někdo řekl, jak je ta doba dnes hrozná, protože je víc krádeží aut než v devatenáctém století. Ale naopak kasařů ubylo, jejich kriminalita se přesunula jinam. Dá se předpokládat, že třeba zločinnost či počet sebevražd je v různých částech Evropy v zásadě stabilní. Třeba pobaltské státy, Rusko, Balkán či Maďarsko mají vysoký počet sebevražd, zatímco v jižní Evropě je nižší. Takže to jsou nějaké ukazatele toho, že lidi se subjektivně cítí v určité oblasti stejně, i když důvod ke stresu je v čase proměnlivý.

U nás byly zdroje stresu třeba za minulého režimu frustrace – překážky na cestě k cíli. Nemohli jsme cestovat, podnikat, dělat to, co chceme. Dnes je zdrojem spíše konflikt. Neustále se musíme rozhodovat mezi mnoha alternativami, což nám přináší určitou míru nejistoty. Sem započtěte i větší míru odpovědnosti za vlastní život, což v socialismu nebylo.  Dnes je břemeno zodpovědnosti mnohem více na nás samotných.

Celý článek naleznete v tištěné podobě časopisu Psychologie dnes nebo v online archivu.

Matyáš Zrno