Signály z Venuše: Tak jsem se zeptal

Neznámá ves, neznámý večer, matka, syn, otec na služební cestě splácí hypotéku.

Syn: „Maminko, maminečko, já bych ti potřeboval říct takovou věc...“

Matka (zvedá v sebeobraně tázavě pravé obočí): „?“

Syn: „Sem dostal poznámčičku takovou jako malou, víš...“

Matka (chápavě): „A seš nevinnej, jo?“

Syn (nadšeně): „Jasně že jo! Já sem to sprostý slovo neřek. To řek někdo úplně jinej, já to nebyl, ale všichni říkali, že já to byl, a to mě hrozně rozčílilo!“

Matka (obočí stále vztyčené): „?“

Syn: „A paní družinářka řekla, že všichni uděláme 10 dřepů, a já...“

Matka: „... ty jsi řekl, že nic neuděláš, protože jsi nevinnej, a ona se rozčílila? A v té chvíli už jsi byl vzteklej?“

Syn: „No jako, byl jsem trochu rozčílenej, vždyť to bylo nespravedlivý!“

Matka (hluboký povzdech).

Syn: „No a pak paní družinářka řekla, že ji ta práce někdy fakt štve. Tak jsem se jí zeptal, proč si teda nenajde jinou, že jo.“

Syn: „A pak už bylo všechno jenom špatně a tady je ta poznámka.“ 

Ale pan profesor říkal… 

Neznámý večer, neznámá ves, neznámé odbojné dítě studující 1. ročník osmiletého gymnázia, neznámá matka, neznámý otec. Oba rodiče se profesně mj. věnují sazbě dokumentů, zejména pak otec. Mějme s ním soucit. Matka v akademické sféře aktuálně usiluje o doktorský titul a je nepatrně citlivá na tituly tak nějak obecně. Mějme s ní soucit.

Matka pomáhá dceři přepisovat protokol z biologické olympiády.

Matka: „Ježíšmarjá, proč je to písmem Times New Roman?“

Odbojné dítě: „Pan profesor říkal, že to tak mám udělat.“

Matka, s důrazem na první dvě slova: „Pan učitel určitě rozumí biologii. Ale písmo Times New Roman je pro tohle absolutně nevhodné, to bylo kdysi vymyšlené pro tisk do úzkých sloupců na savý papír v novinách, ale pro tohle je vhodnější jiný typ písma.“

OD s důrazem na první dvě slova: „Pan Profesor říkal, ať to udělám s Times New Roman.“

Matka si říká, co už, je skoro devět, prostě to přepíšem, sere pes.

Vtom jde kolem otec: „Proboha, proč to děláte písmem Times New Roman?“ Hledí vyčítavě na matku.

OD (neochvějně): „Pan Profesor biologie říkal, že to tak mám udělat.“

Otec: „Pan profesor biologie ať si říká, co chce. Já jsem profesor typografie, písmo Times New Roman bylo vymyšleno...“

OD: „... na tisk úzkých sloupců v novinách na savý papír...“

Otec hledí dojatě na matku.

OD: „Tak mi teda vyberte písmo. Pan profesor to snad pochopí.“ 

Ach ty předsudky... 

Neznámá matka se v autě vrací z práce. Vtom zazvoní telefon a ozve se hlásek neznámého syna.

„Mamí, kde seš?“

Matka, stižena pocitem viny (známe to – trochu se zdržela, mládě opuštěno, plotna studená, úkoly nehotovy, za oknem tma, zmar a vlci):

„Už jedu, broučku, potřebuješ něco?“

„Jo, kup v krámě bonbony. Hodně bonbonů! Nezapomeň na to!“

Matka není schopna slova. Myslí víří: „Kde jsem udělala chybu? Že mě takhle komanduje? Bonbony? Jak může bejt tak drzej! Je zanedbanej! Deprivovanej! Zraje pro šibenici! To je tím, jak furt trčím v práci! Emancipace zas... á!“

Vtom mládě: „Víš, jak maj holky zejtra ten svátek, tak my jsme jim teď s M. upekli na zejtra do školy perník, já teď chystám drinky, ale prostě bonbony se hoděj, to maj holky rády, vem takový ty červený, co vypadaj jak srdíčka, prosím, maminečko, jo?“