Život v karanténě
Někdo má prostě takovou povahu, že vyhlášení karantény považoval za dobrou příležitost uklidit si byt, přečíst si konečně všechny knížky v knihovně a dokoukat si seriály. Jiní se obávali katastrofy a mohlo jim být i fyzicky nevolno. Jenže co když už karanténa trvá týdny? Co když nějaká omezení budou platit měsíce? Jak to zvládnout psychicky i fyzicky?
Jak učit děti? Jak se starat o rodiče? Jak se navzájem nepozabíjet? A jak toho naopak využít? Studentka Eliška pocítila v den vyhlášení celostátní karantény fyzickou nevolnost – bolela ji hlava a chvílemi jí bylo na zvracení. Nemohla se navíc rozhodnout, kde zůstat, zda v Praze, nebo u rodičů. Pro mladou podnikatelku Terezu byla karanténa katastrofou. „V úterý mi skončila jedna práce, v pátek další dvě a včerejškem i ta poslední.“ Navíc má slabou imunitu, tak nechce riskovat. Jenže je zvyklá dělat 12–14 hodin denně, pořád zaměstnávat mozek. A je bez rodiny a bez partnera. „Je hrozné jen sedět doma a povídat si s lidmi přes messenger.“
Příjemný „gaučink“?
Jiní jsou o něco optimističtější. Vysokoškolačce Lauře sice vadí, že nemůže do školy, chybí jí přednášky a semináře a čerstvě načepovaná plzeň, „na druhou stranu, trávit tři čtvrtiny dne v posteli s notebookem, pivem a potravinovými zásobami a večer se jít projít není vůbec špatné. Takže jediné, co mě rozčiluje, je, že se bojím o dědu.“ A opět jinak to vidí zubařka Alena, která je po nemoci na vozíčku a nyní už spíše na lůžku. Je jí 67 let a bere to fatalisticky. „Jsem v podstatě závislá na tom, jestli to na mě někdo z okolí naprská nebo ne. Asistentka, fyzioterapeutka, masér, manžel, dcera, všichni jsou v každodenním kontaktu s okolím i s lidmi. Musí, jinak to nejde. Nebojím se, jen mě žere, že prokrastinuji a mám spoustu nevyřízených věcí, které jsem ještě chtěla stihnout, kdyby to přišlo. Místo toho si ventiluji mysl na Facebooku, civím na zprávy, koukám se na filmy…“
| Jak na domácí školu? Pro drtivou většinu rodin s dětmi je nutnost dlouhodobého vzdělávání dětí jenom doma úplnou novinkou. Jak to tedy vypadá v takové domácí škole? Naše početná rodina ji provozovala celá desetiletí. Velká rodina je na tom pochopitelně lépe. Přirozený tým dětí může docela dobře fungovat velmi autonomně: starší se starají o mladší, děti se velmi efektivně vzdělávají navzájem, optimálně se tak socializují a rodiče nejsou ani zdaleka tolik přetížení, jak by se mohlo zdát. Takové domácí vzdělávání mnohem více respektuje preference a individualitu dětí ve vzdělávání, tj. využívá přirozeného zájmu a talentu. Můžete dětem dopřát více svobody při výběru předmětů. Můžete více využívat nové technologie, dokonce vytvářet on-line přirozené vzdělávací komunity, nejen používat materiály dostupné na internetu. Takže nebát se toho! Děti se v rodině naučily mluvit, chodit, jíst a spoustu dalších důležitých věcí, není důvod se obávat, že by nedokázaly v rodině zvládnout i vzdělávání na úrovni základní školy. A není od věci připomenout známou skutečnost, že stárnoucí rodiče nelitují toho, že se věnovali dětem, naopak jim často bývá líto toho, že si na děti nenašli více času a že už to nejde vrátit. Zní to možná dost hloupě, ale mnozí rodiče možná časem budou koronaviru vděční, že je přiblížil jejich dětem... František Steinhauser, absolvent domácího vzdělávání |
Placená zóna
Předplaťte si časopis a od dalšího vydání získáte neomezený přístup k článkům publikovaným od r. 2005 až do současnosti.
Související články
PSYCHOLOGIE DNES je časopis o mezilidských vztazích, životním stylu, společenských trendech, o sebepoznání a rozvoji osobnosti. Přináší články předních odborníků psané čtivou formou, rozhovory s kapacitami oboru z Česka i zahraničí, polemiky na aktuální témata, rady pro partnerské vztahy, výchovu i kariéru. Zabývá se prevencí závislostí, výsledky zajímavých výzkumů, sociální sférou apod. Je úspěšně přijímán širokou veřejností, stejně jako v odborných kruzích. Zvláště je ceněn jako inspirativní pomůcka pro studenty humanitních oborů.